Plesový sál

"Nejsem princezna, rozhodně se tak necítím a ty šaty strašně lžou. Kdybych tady byla na blázna, bylo by to jistější." zatřepe hlavou. Začali spolu pomalu tančit. Pomalu bylo duležité, jelikož jí se motal svět a on, no popravdě moc mu to nešlo. Taky říkal, že není moc dobrý tanečník, ale co, alespoň se doplnovali.
"Nejsi sice princ, ale jsi velmi odvážný a statečný šašek, který si ale odměnu rozhodně zaslouží." zasměje se. Alkohol se jí pomalu začíná víc a víc dostávat do hlavy, takže její jednání dost ovlivnuje. Hned po tom, co se zmíní o puse se postaví na špičky a dá mu malou pusu na líčko. S podpatkama by na něho dosáhla mnohem snáž, takže to ted muselo vypadat komicky. "Myslím že jsi spokojený a jestli ne, věř mi spadnu dneska ještě víckrát když si nebudu dávat pozor." zasměje se a pokusí se udělat otočku, která díkybohu dopadne dobře.

Rukou jsem jí pohladil po vlasech a pak už jsme se rozešli. Stále jsem jí držel kolem ramen. I když ona sama byla mnohem silnější než já, a většina bytostí bylo silnější než já, cítil jsem potřebu ochraňovat ji a podepírat. Po fyzické stránce jí nikdo neublíží, ale po mentálním může. A to už jsem nehodlal opustit. Nevěděl jsem, jak odpovědět na její otázku. Já nevím. Každý vztah je složitý, ale vždy se to napraví, dokud je hezkých momentů více než hádek a špatných chvílí. Jakmile se to otočí, takový vztah už jen ubližuje. Já nevím, co přesně mezi vámi je... ale musíš se rozhodnout, jestli chceš pokračovat. Nesoudil jsem Tonyho podle toho, že mne urážel a sarkasticky mi odpovídal, ale podle bolesti, kterou jsem viděl Sky ve tváři. A té bylo sakra hodně.
Překvapeně jsem nadskočil a instinktivně dal ruku před Sky, když se před námi někdo zjevil. Tony. Ruku jsem spustil a sledoval jej. Ne naštvaně, už vůbec ne radostně. Spíš... vyčítavě. Zacouval jsem o krok dozadu, když spustil, a na mých dlaních se objevil střípky ledu. Co se děje? Vedu Sky domů, protože si to přeje. A já nic neudělal. Odpověděl jsem mu tiše, led stále ve dlaních. Přiznávám, měl jsem z něj strach. V mém hlase není stopa po vzteku. Nejsem na něj naštvaný, jen bych chtěl, aby se nezjevil. Chtěl jsem Sky odvést domů, ne řešit, jestli ztropí scénu.
Jakmile Sky zopakovala jeho otázku, věděl jsem, že je zle. Jemně jsem ji chytnul za paži, jako bych ji chtěl uklidnit. Její křik mě vystrašil. Překvapeně jsem vyhrknul, když Tony odletěl pryč. A než bych stihnul cokoli říct, byli jsme pryč i my dva. Stáli jsme před radnicí a já se musel chvilku vzpamatovávat z toho šoku. No, dobrý. Tamhle je taxi, pojď. Chytnul jsem ji za ruku a vedl ji k taxíku. Otevřel jsem ji dveře a nechal ji nastoupit. Dveře jsem za ní zavřel a sednul si dozadu z druhé strany. Přišlo mi, že Skylar vybouchne vztekem a nebo smutkem. Nebyl čas, zjišťovat její adresu, a tak jsem řidiči nadiktoval adresu svou. Opřel jsem se a pohlédnul na Sky. Snad ti to nevadí, můžeš zůstat u mě a pak jet domů. Pousmál jsem se na ní a pohladil ji po dlani. Doufám, že jsme na cestě jí pomoct.

Najednou se ocitl ve vzduchu a poté zády narazil na tvrdou zem. Proboha co jí to popadlo? Ona dočista zbláznila? Snažil se vzpamatovat, rychle se zvedl, ale to už byli pryč. Rychle se teleportoval ven, ale už je viděl jak sedí spolu v taxíku a ten se začínal rozjíždět. Tak to ne!
Znovu použil svou teleportaci, tentokrát se portnul přímo do taxíku na místo spolujezdce a jednoduše donutil řidiče zastavit. Nehodlal se vybourat. Otočil se dozadu a podíval se na Sky.
"Nechápu! Nechápu! Co jsem provedl tak hrozného, že jsem si zasloužil vzdušnou vyhlídku a to, že tady odjíždíš s rybím xichtem? Řekl jsem, že na něj budu hodný, že ho budu akceptovat. Ale teď? Když vidím, že s ním někam jedeš? A bude to buď k tobě nebo k němu, jiná možnost není. Tak mi prosím vysvětli co se tady ksakru děje." říká klidným tónem, občas mu to sice ujede, ale snaží se být v klidu. Slíbil to Sky a nehodlá to poroučt i když ten mladíček mu pije krev od první chvíle co ho uviděl. "A už mě ničím neprohazuj, musíme ko-mu-ni-ko-vat!" řekne rázně a čeká na odpověď. Toho sněhuláka vedle ní si raději ani nevšímá.

Nesmíš být na sebe tak kritická,to ti nesluší.Zavrtí lehce hlavou a pozvedne koutek v úsměv.Pomalu s ní tančí a je rád,že tančí pomalu protože mu to opravdu nejde.Nikdy neměl důvod,proč by se učil tancovat a dneska se mu to trochu vymstilo.I když díky alkoholu,který Annie vypila,si nepřipadá zase tolik divně.Odvážný a statečný šašek,který náhodou seděl na židli,když princezna spadla.Usměje se.Když se pak postaví na špičky a opravdu mu dá pusu,i když si dělal jen srandu.Usměje se zeširoka.Potěšila ho ta pusa,ne že ne.Hned je mu mnohem líp,i přesto,že je za šaška.Věřím,že to nebylo naposledy,co jsi spadla...A jsem připraven tě kdykoliv zachytit,protože to mi jde mnohem líp,než tancování.Usměje se a zvedne trochu ruku,když Annie udělá tu otočku.Čekal,že spadne nebo něco,ale nakonec se mu ulevilo,že zůstala na nohách a nic se jí nestalo.

"Možná jsem až moc kritická, ale co mi zbývá. Ty jsi přišel sám. Já byla donucená tady zůstat sama." přizná mu, ale více se v tom vrtat nehodlá. "Ano přesně, byl jsi prostě ve správný čas na správném místě a myslím, že to se cení." ušklíbne se a pomalu spolu tančí, když mu dá pusu na tvář zaregistruje jak se usmál a více se uvolnil, docela jí to potěšilo. Tak diametrálně odlišná reakce než u Joshe, který se otočil a s omluvou odešel.
"Stejně se budu snažit abych neupadla. A co mi o sobě povíš? Jsi pro mě zatím docela tajemstvím." prohlédne si ho. Ano zjistila, že je hodný, teda na první pohled tak vypadá, ocela i vtipný, ale ráda by se dozvedela i další věci.

"K tobě to bude bezpečnější."
Poslušně nasedla do taxíku, věděla, že to ale Tony jen tak nevzdá. Rozhlížela se, jestli ho nikde neuvidí, nakonec se otočila ke vchodu a viděla z tama někoho vyběhnout. Pak tam ale ta osoba už nebyla, zavrtěla hlavou a pak uslyšela jeho hlas. Panebože, vem si nápovědu, ty kreténe... Byla tak naštvaná, že kdy řidič prudce zastavila až sebou trhla dopředu. Chvíli jenom tak seděla a poslouchala jeho pár vět. Nakonec se otočila na Joeiho a zavrtěla hlavou. Vážně se snažila nevybouchnout. Během jedné vteřiny vylezla z taxíku, který celý obešla a otevřela dveře od spolujezdce. "Polez z toho auta ven!" křikla na něj a za paži ho vytáhla ven a jako nic jej odstrčila od taxíku. Počkala, než si získá svůj balanc a založila si ruce na hrudi. "Právě teď tě nechci poslouchat, nechci tě vidět, nechci s tebou už mít nic společné. Dokážeš to akceptovat?! Já se vrátím do toho taxíku, ať už řekneš nebo uděláš cokoli a ty mě nebudeš pronásledovat... Uděláš jeden krok za taxíkem, jediná teleportace, jediné neuposlechnutí toho, o co tě teď žádám a už jsi u mě hošánku skončil..." s tím se otočila a vrátila se do taxíku. "Jeďte." řekla řidiči a s pláčem se přivinula k Joeimu.

Byla jsi donucená zůstat tu sama?Pozvedne lehce obočí.Teď už aspoň chápe,proč tolik alkoholu,když se dá tančit a bavit se.Kdybych tam nebyl já,byl by tam někdo jiný.Nebo prostě jen židle,která by ti v pádu taky zabránila.Pokud by ses jí stihla včas chytit.Pousměje se.Měl ale štěstí,že tam v tu chvíli seděl a nebyl někde jinde.Možná by teď seděl pořád sám a jen by přemýšlel nad hloupostma nebo by tiše záviděl těm,co by se bavili.Já nevím,co bys chtěla vědět?Pokrčí lehce ramena.Kdyby o sobě začal mluvit bez toho,aby mu pokládala otázky,které konkrétně jí zajímají,byli by tam asi hodně dlouho.Navíc by v jejím stavu nejspíše ani polovinu z toho neslyšela nebo přinejmenším zapomněla,že něco takového říkal.Stejně si myslí,že až se ráno probudí,nebude si ho pamatovat,když je na tom tak,jak na tom je,ale co už.Aspoň teď si tu chvíli nebo těch pár minut,či nějakou tu hodinu může užít.

Ruku jsem stáhnul k sobě a zahleděl jsem se z okýnka. Překvapeně jsem nadskočil. Byl tu znova. Donutil řidiče zastavit a já nic neříkal. Jestli tu budu dělat scénu, tak bude opravdu lepší zastavit. Založil jsem si ruce na hrudi a semknul obočí. Hleděl jsem na něj, ačkoli on o mne nezavadí ani pohledem. Díkybohu, ani jsem po ničem takovém netoužil. Už teď mi přišlo šílené, že se opravdu zjeví v našem taxíku, aby mohl znovu začít vyšilovat.
Opravdu jsem se s ním chtěl přátelit, protože by to bylo jednodušší, ale po těch jeho výstupech, které přišly vždy, když jsem se přiblížil ke Sky. Je pro mne těžké se s takovým můžem bavit. Po jeho opravdu zdvořilém označení mé osoby jsem stuhnul. V těle se mi napjal každý sval. Prsty jsem zaryl do sedačky nalevo od sebe, těsně u dvěří. Cítil jsem, jak se mi od ruky rozrůstá led. Neříkám, že bych vyhrával jakýkoli souboj mezi námi, ale nyní jsem měl opravdu chuť něco mu udělat. Nehodlal jsem být jako on, a tak jsme prsty malinko povolil a zastavil tím tak led.
Překvapeně vztáhnu ruku do vzduchu za Sky, ale to už je venku. Z auta vytáhne vzápětí Tonyho a já jen sleduju, jak na něj něco křičí. Taxikáři jsem se omluvil a prosil, ať počká a vydrží. Byl jsem i ochoten mu zaplatit navíc. Trvalo to jen chvíli, než Sky seděla v autě a už řidiče pobízela, ať se rozjede. Tony byl zase venku a taxík se rozjel, ale já nepochyboval, že nás bude sledovat. Pak jsem se začínal obávat toho, že jedeme ke mne domů.
Rychle jsem se přisunul doprostřed, abych byl blíž ke Sky a obejmul ji. Malinko jsem s ní pohupoval a tiše ji konejšil. Teď je pryč. Když se vrátí, znovu se s ním vypořádáme. Teď je hlavní odpočinout si. A dostaň to ze sebe. Dodal jsem tiše a hladil ji po zádech. Jestli se ještě jednou zjeví, přísahám, že z něj udělám démoní nanuk, i když by mne to mělo stát nějaký problém.

Když ho znovu tak prudce a hnusně vytáhla ven chytl balanc hned, protože to očekával. znovu na něj začala křičet, držel se, nerozkřičí se na ni, nebude si na ni vylívat zlost když jí očividně přeskočilo.
"Víš co? Je mi to jedno. Nic jsem neudělal. Ty jsi odešla, já na tebe čekal! Čekal jsem tam jak naprostý idiot, jak největší kretén jsem stál u baru a díval jsi se zda odněkud nejdeš. Těšil jsem se na tenhle ples, na to jak to bude krásné a jak to bude stejné jak jsi popisovala v tom deníku. Ale ne! Ty potkáš tady pana bůhví koho a naprosto otočíš. Pak, že je to jen kamarád. To by jsi mě neházela o zem a nebyla na mě tak hnusná, že jsem si vůbec dovolil za tebou dojít a najít tě. Nebudu se už snažit, udělal jsem dost!" poslední větu ale vykřikl, už to neudržel a jednoduše vykřikl. Ona z něj chtěla udělat hodného démona, ale to se nepodaří. Démon nikdy nebude hodný. On neudělal nic špatně! NIC! A ona s ním jedná jako s naprostým póvlem.
Udělal krok od nich a ještě se otočil na Joeho. "Užij si to! Vyhráls. Očividně o to ti šlo. Je jen tvoje!" zařve na něj a potom se po svých vydá od nich dál. Kurva, doprdele, kvůli ní jsem se oblékl do tohoto směšného kostýmu! Strhne ze sebe vrchní část a zůstane jen v bílé košili, kterou měl pod tím. Vršek pohodí jen tak na zem.

"Bohužel, takhle to dopadá když člověk někomu věří." napůl se usměje a na chvilku zavře oči. Možná aby ji nestekla ta jedna slza, která se jí drala ven jak vetřelec.
"Věř tomu, ležela bych na zemi. Já většinou padám a nikdo mě nechytí, třeba teď nedávno v knihovně, spadla jsem s plnou náručí knih. Škaredý pohled, vymkla jsem si kotník." zasměje se. "Hotové nemehlo." převrátí oči a potom začne přemýšlet co by jí zajímalo. "Tak třeba, jak dlouho tady jsi. Kde pracuješ, co tě baví a co rád děláš ve volném čase?" vychrlí na něj plno otázek. No jo alkohol a její mozek, to jí to potom myslí rychle, ale za chvilku přijde útlum.

Moc dobře slyšela co za ní řve, ale už na něj nijak nereagovala. Teda už na něj nepromluvila, jinak její reakce byla dost prožité. Brečela snad jako ještě nikdy předtím. Držela se pevně Joeiho kostýmu, jako by se snad bála, že ji otrhne a vyleze z auta. "Nemůžu uvěřit, že jsem propadla démonovi, že jsem mu věřila, že jsem ho milovala, zatímco on během mé nepřítomnosti dokonce balil i Caroline a teď nějakou ubožačku u baru a řve na mě, že nic neudělal." Hlas se jí třásl a díky slzám každou třetí slabiku vynechávala. Na upíra měla teď strašný problém s dýcháním. Vrtěla hlavou, nakonec si sundala korunu, natáhla se přes joeiho a vyhodila ji z okna k Tonymu. Při dopadu na silnici se rozbila, převážná většina totiž byla dělaná s falešných drahokamů. Už na něj chtěla zařvat. Běž si užít tu štětku na baru! ale nic, jenom zalezla zpět do auta a zavřela okýnko. Jsem bez koruny bez bot a nesmím se vrátit domů... Panebože! "Sammy!" vyhrkne.
Ze své kabelky vytáhne telefon a volá k ní domů. Snaží se jí to vysvětlit ve zkratce. Že je v nebezpečí a ať se vrátí domů. Všechno jí ale pak vysvětlí později. Chvíli to trvalo, ale nakonec ji přesvědčila. Zhluboka si oddechla a zase klesla Joeimu do náruče. "Tohle si nezasloužíš, kamarádku jako jsem já, jejíž život je tak zjebaný... Bavit se se mnou? Nebudeš mít vteřinu klidu..." řekne pouze a snaží se uklidnit, jenom Joeiho přítomnost jí teď pomáhá. A jak se mě hned vzdal... Jak mě předhodil Joeimu jako nějaký kus mas. Dělá to přesně xxx dolarů... "On mě podvádí a ještě má tu drzost obvinit mě, že to dělám já..." Zavrtí nevěřícně hlavou. Jeho slova jí stále zněli v hlavě.

Chápu.Odpoví jen jedním slovem a vydechne.Neví co by na tohle mohl jiného říct.Možná nadávat na toho dotyčného,že jí nechal samotnou,možná říct něco milého.Ale co na tom záleží,když stejně nevypadá na to,že by to chtěla víc rozebírat.Ah,takže jsem opravdu zachránil princeznu v nesnázích.Takové štěstí bych teda skutečně nečekal.Tedy ne zrovna tady na plese.Ale jsem rád,že jsem mohl zabránit tvému ošklivému pádu a možná znovu vymknutému kotníku nebo něčemu horšímu.Usměje se.Aspoň byl nějak užitečný,když už jen seděl a neměl v plánu nic dělat.Já vlastně nevím.Po týdnu jsem to přestal počítat,protože bylo jasné,že se odsud stejně nedostanu.Takže je to nejspíše už dlouho.Odpoví na první otázku a mile se usměje.Pracuju...No pracuju.Jsem Laborant.Dělám výzkumy atak.Ačkoliv od doby,co jsem tady těch výzkumů moc neprovádím,protože v podstatě ani není co zkoumat.Ale pořád na zkoumání něco hledám,abych se nenudil.Vydechne,když odpoví i na její druhou otázku.A volný čas trávím většinou v knihovně,kde si čtu knížky nebo prostě jen procházím mezi chodbičkama a dělám,že nějakou knížku hledám.Přitom jen koukám,co za knihy tam je protože přečtení nápisy není na dlouho.Usměje se.A co děláš ty?Optá se taky na jednu otázku.Jak dlouho tady je je pro něho konkrétně nepodstatná věc.I když je fakt,že čím déle,tím více by mohla znát tohle město.Ale proč se tím zabývat zrovna teď.

Jestli jsem před tím ztuhnul, teď ze mě byla socha. Proč se takhle chová? To je nějaká nemoc démonů, všechno shazovat na ostatní, a nebo je to jen Tony? Určitě si ji sežeru. Protože tohle bylo přesně to, po čem jsem toužil. Přebrat někomu holku. Blesklo se mi v očích, ale to stejně nemohl vidět. Protože já na rozdíl od něj teď nevystrčím hlavu z okýnka a nezačnu se rozkřikovat, že za všechno může on. Zavřu okýnko a znovu pevně tisknu Sky. Tohle by měl dělat. Potěšit ji. Být tu s ní. Ake ne stylem, že se přemístí do stejného taxíku a budu tu všechny jen urážet.
I když Skyin hlas v pravidelných intervalech vynechával, rozuměl jsem jí. Hladil jsem jí po hlavě a znovu ji lehce houpal. Láska zaslepuje. Navíc, nevyčítej si, že jsi se zamilovala. Lásce neporučíš. Navíc, když převládaly jeho kladné stránky, měla jsi plné právo se zamilovat. Sledoval jsem, jak ozdobená koruna letí z okna ven. Zůstala královnou i po tom, co odhodila svou korunu. Vypadala, jako kdyby chtěla něco udělat, a na poslední chvíli si to rozmyslela.
Sammy? Vím, že už jsem to jméno slyšel... ta malá holčička, to je Sammy! Z večírku. Ale proč tak vykřikla, to jsem nevěděl. Sammy být její nemůže, ne? Spíš je to její svěřenkyně. Hladil jsem Sky po rameni. Musel jsem ji uklidnit. Jestli si někdo něco nezaslouží, tak jsi to ty, a to takovéhle komplikace v životě. Poznamenal jsem a pousmál se. Navíc, já nějak po klidu netoužím A přátelé spolu mají držet, být tu jeden pro druhého. Usmál jsem se na ni a doufal, že ji alespoň malinko uklidňuju. To dělá hodně lidí. Je mnohem jednodušší na někoho hodit vinu, než být zodpovědný za své činy. Svraštil jsem obočí, ale nepřestával Sky konejšit. Přesně to byl Tony.

Šel po svých, potřeboval si provětrat hlavu. Oblečení nechal za sebou, uslyšel potom jen prasknutí něčeho kovového o zem, ale neotáčel se. Nemohl ji vidět, nemohl se na ni teď dívat. Tak moc byl naštvaný, tak moc byl zmatený a tak moc nevěděl co má v tuhle chvíli dělat.
Nejraději by skončil zpět v podsvětí, ale nemůže! Nemůže se pohnout z tohohle podělanýho města. zkoušel to, uplavat, vrátilo ho to zpět.
Šel temnou ulicí, jen občas problikávalo světlo, začínal vzpomínat na začátky se Sky. Připomněl si ten úplně první den kdy ji spatřil. Nezapomene to. Ani ona sama o tom neví, že ji viděl dřív než ona spatřila jeho. Vystoupila zrovna z jednoho domu, vypadala krásně. Vlasy měla natočené, krásně ji splývaly až na záda. Na sobě měla přiléhavé šaty, které ji zvýrazňovaly pas. Na nohou boty s podpatkem, který tak ráda nosila. Nesla se jako královna. Nevěděla, že ji viděl. Chvíli ji sledoval. Sledoval ji až do uličky, kde si dala "odpolední svačinku" ve formě nějakého muže. Ten její elán, ta dravost a všechno, oslnilo ho to. Od té doby na ni nemohl přestat myslet. Viděl jen tu ženu, jen tu upírku. Jestli mu proměna v démona vzala srdce, tenhle okamžik mu ho alespoň pocitově vrátil.
Potom se opravdu potkali, prožili spolu krásné chvíle. Ale ty skončily každý na tom nesl svou vinu. Každý měl v konci jejich vztahu ten svůj vroubek. A jeho pocitové srdce zahořklo, zmenšilo se a docela zmizelo. Zůstala po něm pouze vzpomínka na ty doby, kdy ji měl u sebe. Kdy ji mohl obejmout, políbit do vlasů, ležet vedle ní a hladit ji.
Potom se mu znovu vrátila, na pár dní. A teď? znovu je pryč, pocit všeho co měl. Pocit toho naplnění, když mu ukázala dům a tak ho pustila do svého života naplno...všechno se zlomilo. Netušil co teď bude dělat. Cítil se prázdný, cítil se cizí ve svém vlastním těle. Nejraději by tělo změnil, ale tady to nejde...nemůže posednout jen tak nějakou nadpřirozenou bytost. A lidé tady bohužel nejsou. Je nadosmrti uzavřený v tomhle poskvrněném, hříšném a jí teď tolik nenáviděném těle. Nejraději by se roztrhal, zničil, zapálil...nepomohlo by to. V jeho myšlenkách byla tma, naprosté prázdno. Procházel se ulicí a šel přímo za nosem. Došel až na okraj bubliny. Přes její membránu sáhl až do slané vody oceánu. Nejraději by se utopil. Ona s ním nikdy nebude šťastná. On je démon, ona je upír, který cítí. On nikdy cítit nebude. On jí nikdy nedá přesně to co potřebuje. Nikdy jí nedá dítě. Nikdy nebudou rodina, tak jak si ona představuje. Nikdy jí nesplní tenhle jediný sen. Změkl, vedle ní měknul jako máslo na slunci. Ale nevadilo mu to. Ne v její přítomnosti. Ale teď od něho utekla, doslova odjela taxíkem s jiným chlapem. Teď nemůže být měkký, musí být zase jako dřív. Ten starý Tony, který pracoval a užíval si života, jak jen v tomhle zapadlém podmořském světě dokázal.

Bylo od něho milé, že to dále nerozebíral. Plus pro něj. "Doslova v nesnázích, ale alkohol dnesk anechci už ani vidět, takže si myslím, že už padat nebudu a kdyby náhodou, mám tady přece tebe." usměje se a znovu se, ted s větší dávkou jistoty zatočí.
"Páni laborant, tak to se od sebe moc nelišíme. Takže laborant, který se v práci nudí a tak něco hledá." jen zakroutí hlavou, taky by se v práci občas ráda nudila, ale bohužel. Urgentní příjem je blázinec.
Jeho odpovědl na volný čas rozhodně nečekala. "V knihovně? Takže přece jen jsem tě někde viděla. Trávím tam skoro většinu svého času, takže jsem nelhala." radostně si vydechne. "A co dělám já? No lékařka v místní nemocnici, takže jak říkám máme toho společného více než jsme si mysleli." zasměje se a trošku se jí udělá nevolno.
"Myslíš že bychom mohli jít na chvíli na čerstvý vzduch? Nějak se mi přitížilo." řekne zadýchaně, začne se jí znovu točit hlava. Vytřeští oči a z ničeho nic se rozuteče směr ven ze sálu. Odhazuje od sebe lidi aby mohla rychleji utéct. Doběhne až ven, kde se jí udělá ještě více špatně, myslí si že za chvíli vyzvrací všechno co vypila, ale čerstvý vzduch ji pomáhá.

Pravda.Kdyby náhodou jsem tady já a já tě chytím,když budu mít možnost.Usměje se.Chytne jí,když bude padat,pokud bude blízko ní.Ano,Laborant co se v práci nudí..Zopakuje její slova a přitom zlehka kývne.Nenudí se tak úplně doslova.Občas si najde něco,co ho zabaví a vydrží tam dlouho.Viděla jsi mě v knihovně?Tak jsi asi měla pravdu,ale já si opravdu nevzpomínám,že bych tě někdy viděl.Nejspíše jsem jen koukal někam jinám a neměl tak šanci tě vidět.Kouká pořád někam a většinou na knihy,takže není divu,že si její obličej nedokáže vybavit.Teď už o ní ale ví a tak bude vědět,že až bude zase někdy v knihovně,má se dívat kolem sebe.Jsi lékařka?Páni..Netypoval by jí zrovna na lékařku.Jistě.Odpoví na ten čerstvý vzduch a pak už jí jen sleduje,jak,proráží lidi,aby se dostala rychle ven z toho sálu.Rozejde se hned za ní ven a jakmile se dostane na vzduch,koukne kde přesně je.Dobrý?Zeptá se na tu nejhloupější otázku,kterou mohl ze sebe vydat.Protože muselo být každému jasný,že v pohodě není když tak rychle zmizela ven.

Poslouchala jeho slova, ale než zahnuli s autem za zatáčku, otočila se obličejem zpět k němu. Rvalo jí to srdce. Chtěla se vrátit, chtěla mu skočit do náruče jako tehdy před barem. V hlavě se jí vynořila směr vzpomínek. Jak jsem se otočila, skočila mu do náruče a políbila, ukázala mu svůj dům, naše scéna ve vířivce, jeho smích, jak mu četla z deníku ale i vzpomínky z dřívejška. Jak jej potkala tehdy před 168 lety. Dobře si pamatovala co měla na sobě, ty šaty ještě doma měla doma, jako připomínku. Byyla dokonalost sama a na schůzku s ním se připravovala hodně dlouho. Jak tehdy přijela po jeho jména na papíře, když to uviděla, jak se snažila najít dům, co by se k němu hodil. A pak je poznala a veškeré podklady jí vypadly z rukou. Společně to sebrali, tehdy se jejich ruce poprvé dotkli a když se jejich pohledy setkali, oněměla. Procházeli snad každý volný dům několik dní po sobě a on si nemohl vybrat, až později se dozvěděla, že to udělal jenom protože s ní chtěl trávit více času. Že ji ale viděl on dřív ona netušila. A poprvé když ji pozval na schůzku odmítla. Smutně se tomu pousmála a zavrtěla hlavou. Joeiho slova šly jedním uchem dovnitř druhým ven, právě prožívala nejhorší moment svého života. A on to nevzdal, bojoval o její srdce,
dokud mu nepodlehla. Užívali si, jízdy na koních a závody mezi nimi, které ji nechával galantně vyhrávat, procházky v zahradě,
hraní na honěnou po zahradách, ten ples, o kterém mu četla a více a více tradicí. Den kdy mu řekla pravdu, jejich první xxx a pak den kdy ho opustila... to všechno se objevilo během tě pár vteřin, kdy koukala jak odchází. Pak zahnuli za roh a ona se pomalu odvrátila. Všechna ta bolest byla zpět. Nejlehčí by bylo to teď vypnout a zase nic necítit, ale co by se stalo? Za nějakých padesát let by je nahodila, všechna ta bolest by se vrátila a ona by litovala všeho co udělala, pravděpodobně by s vypnutými emocemi zabila i Joeiho a s tím by nemohla žít. "Děkuji," zašeptala konečně a uložila si hlavu na jeho kolena, teď už jenom čekala, kdy dojedou k němu.
FLASHBACK
Bylo to přesně před 168 lety, 8 měsící a 1 týdnem... Prožili spolu nádhernou noc, Tony nakonec usnul a ona anížby ji zaregistroval, vstala z jeho postele a šla se obléct do vedlejší místnosti. Boty si nedala, jenom mu nechala lístek na stole se vzkazem. "Budu tě milovat, dokud všechny hvězdy z nebe nespadnou." Mělo o symbolizovat ten ples, kdy byly magií na obloze vytvořené hvězdy a měsíc. Hvězdy padaly a oni je společně počítali.
Naposledy jej políbila a poté opustila jeho pokoj, netušila ale co se stalo, když se probudil, ale jakmile se ona dostala normální chůzi domů, už svítalo a zakokrhal kohout. Bylo jí jasné, že se Tony probudil a ví, že je pryč. A na tu jednu vteřinu, kdy přemýšlela, že by se mohla do pěti minut vrátit upíří rychlostí, něco si vymyslet. Ale tak dlouho ta myšlenka trvala, jenom vteřinu a stejně se to zdálo jako hodina. Dveře za sebou zavřela... a ještě dodnes zůstaly zavřené.

"Už na tebe padat nebudu." usměje se a když se jí tázavě zeptá jestli je opravdu doktorka jen se rozesměje. "No moc lidí by to na mě neřeklo, ale ano, na urgentnm příjmu. Takže kdyby se ti náhodou něco stalo, budu první člověk kterého v nemocnici uvidíš." zasměje se. Neví jestli je to pozitivní nebo ne, ale co z toho.
Ale najednou se jí udělá dobře a ona okamžitě musí ven. Proletí sálem a vynoří se venku, začne zhuboka dýchat. Nečekala že by za ní Joshua šel, ale objevil se o pár minutek za jejími zády. Ted se na něj nechce obracet. Určitě je celá zelená a nerada by se na něj vyzvracela i když to ted asi nehrozí. "Jsem v pohodě." zamumlá do kašle a raději se posadí na lavičku. "Promiň, myslím že první dojem jsem neudělala nejlepší...alkohol mi nedělá dobře. Normálně nepiju, nevím co mě to dneska popadlo." zamračí se nad svou vlastní hloupostí. Potom se j začnou klížit oči, alkohol vyprchává, dostává se jí z těla a nastupuje fáze útlumu. Venku ještě bouří, ale zatím neprší. Ani neví proč, nepřemýšlí nad tím, ale opře se o jeho rameno. "Budu hrozná, budu se opakovat. Nejspíš mě už nikdy nebudeš chtít vidět. Protože kdo by se chtěl vidět s alkoholičkou, která neumí pít. Ale děkuju, že jsem tě dneska mohla potkat." řekne upřímně.

To je dobrý vědět.Sice se většinou držím na místech,kde mi nebezpečí nehrozí.Ale nikdy nemůžu vědět,kdy mi třeba v laboratoři něco nebouchne pod rukama.Zasměje se krátce.Dává si hodně velký pozor,aby mu nic nebouchlo,ale moc jiných šancí kde si může ublížit,nemá.Leda by ho ještě někdo napadl,ale takový šance jsou tady taky minimální.Kdyby se pozabíjeli navzájem,zůstal by tu možná jeden a ten by tu nevydržel sám dlouho.Byla jsi sama,to je pochopitelný.Vydechne a posadí se na lavičku vedle ní.Když se pak opře o jeho rameno,lehce se usměje do prázdna.S alkoholičkou?Říkala jsi,že normálně nepiješ,tak se nenazývej alkoholičkou.Kdyby každý,kdo se napije měl být hned alkoholik.Byl by skoro celej svět plnej alkoholiků.Uchechtne se tiše.Ta představa,že by každý druhý byl alkoholik je vážně vtipná.Kdyby pak někdy potkal někoho,kdo se alkoholu ani nedotkl,byl by to skoro zázrak.

Má v plánu se tu s někým seznámit aby nebyl za blbce že se s nikým ani nebaví. Až dostal burbon tak se na barmana usmál a vzal si ho od něj a otočil se na ostatní.
Přemýšlí kde by měl začít bylo tu celkem hodně lidí na to aby se mohl seznámit. Všiml si že kousek od něj u baru je  černovlasá dívka a vypadala celkem mile i ten její převlek a tak šel k ní. ,,Ahoj můžu si k tobě přisednout ? Nebo tu na někoho čekáš ?"řekne s mírným úsměvem na tváři.
Když byl tam nahoře měl spoustu kamarádů a dalo by se říct že byl i oblíbenej

Otočí se za hlasem. Byl to ten kluk kterýho před chvíli obdivovala. Napila se svého džusu s vodkou a odpoví. Ahoj. Usměje se a pročísne svoji zrzavou paruku. Jo můžeš na nikoho tu nečekám. Řekne s úsměvem. Ráda si zase s někým popovídá na chvíli. Ten kluk ji někoho připomíná. Připomíná jí časy v klubu. Pila skoro každý den nějaký alkohol. Zasměje se nad tím všechny vzpomínky se ji vrátí. Připadá jí to jako včera.

Rozhodl se jít na ten plse a tak si na sebe vzal mušketýrský oblek přidělal si ke kalhotům huňatý ocas a nasadil ouská a namaloval si vousy a šel . Vypadal legračně ale jemu to nevadilo . Rád byl sám sebiu a měl i smysl pro humor . Pak vzal telefon a vytočil číslo na Eru , která nejspíše ještě byla naštvaná a tak jí cestou koupil ještě růže snad je měla ráda.

Poslední den plesu, nepočítala že na něj půjde, nějak se necítila na to jít do společnosti, ale když jí přišla zpráva od Marcuse, tedy spíše hovor od něj, souhlasila.
Navlnila si své rudé vlasy, oblékla světle růžové šaty. Kdyby měla ploutev bylo by to lepší, ale takhle jde za Ariel v lidské podobě...v ploutvi by se u špatně tančilo, to dá rozum. Tak nějak narychlo se nachystala a taxíkem se nechala dovézt před sál. Vešla dovnitř a rozhlédla se. Na to že to byl poslední den, bylo tady dost lidí.Proplétala se mezi lidmi a posadila se na jeden z gaučů okolo. Jedním okem vyhlížela Marcuse, ale popravdě, byla na něj ještě trochu naštvaná. Sice si za prohru může sama, ale stejně...

Videl jí a jen čekal dokud si ona sama nesedne na ten gauč a pak k ní přišel zezadu a dal před její oči kytici růží " Pořád se na mne zlobíš elfinko ??" zeptá se jí milím hlasem a čeká až se ona obrátí a jakou bude mít reakci na to jak on vypadá a musel se i on sá sobě smát "Jsem rád , že jsi přijmula mé pozvání" řekne klidnějším hlasem. A je pravdou , že trochu nejvózní přeci jenom ona je krásná a nebojí se ho možná malinko ale o to víc to na seobě nedává znát před ním řehož si cení .

Seděla na gauči a odpočítávala minuty. Když na ni najednou někdo promluvil a přímo před nos jí strčil květiny. Mírně se usmála, ale stejně byla stále lehce nabručená. Převzala od něj dárek a otočila se. "Možná trochu." řekne upřímně a položí květiny vedle sebe. "Popravdě už jsem myslela, že se neozveš." přizná se. Ne že by na něho myslela, ale stejně...byl to jeden z lidí který se s ní bavil a tak ho nemohla odehnat.