Restaurace u mořské panny

Z mé strany se určitě nic nezmění,ale jak to bude s té tvojí,to už je otázka..Vydechne.Každopádně času máš,kolik jen budeš potřebovat.Já počkám...Pousměje se.Počká si,než se s tím trochu smíří a bude mi věřit i v tom,že on není ten zlí.Můžu..Usměje se mile a zvedne se ze židle.Tenhle požadavek jí splní rád.Obejde ten stůl a dojde k její židli.Rozpřáhne pak s úsměvem ruce a počká,až se postaví,aby jí mohl obejmout,tak jak chtěla.

Postaví se a obejmou se. Je to hezkej pocit a nechci aby skončil. Ale bohužel nemůžu si ho vzít domů.Děkuju ti. Děkuju ti za všechno Jobo. Usměje se. Nepouští ho.
Nezlobíš se, že jsem tě o tohle poprosila?

Nemáš vůbec za co..Usměje se mile.Ani skoro neví za co mu děkuje,když toho tolik neudělal.Ne,nezlobím se...Spíše naopak.Je to fajn.Řekne popravdě a vydechne.Je rád,že neodešla po tom všem a že zůstala.Chvíli se bál,že to špatně skončí a že jí dlouho a nebo už vůbec neuvidí.mrzelo by ho to a hodně.

To jsem ráda.... Nepouštěla ho. Bylo to nepopsatelný. Bála se, že když mu všechno všechno řekne tak odejde. Byla ráda, že to někomu řekla a i tak ten člověk tady zůstal. Sama sebe překvapila, že ten člověk bude čaroděj. Doufá, že nenajde nikoho kdo by se podobal Vojtovi. Nadechne se a vydechne. Musí se uklidnit.

Taky jí nepouštěl z objetí.Bylo hezký jí objímat a mít jí tak blízko sebe i po tom všem,co si zažila a že nemá ráda čaroděje.Tak trochu se v tom chvílema ztrácel,když jednou řekla to a následně ono,ale nijak to raději nerozebírá,aby něco nezkazil.nerad by řekl něco,co by jí donutilo odejít.Je mu s ní dobře.

Nepouští ho. Ale napadne ji, že chtěli jít na tu procházku tak zeptá.Nepůjdeme teda ven? Nebo to padne? Řekne. Chce jít na čerstvej vzduch.

Nepadá to,půjdeme..Usměje se mile.Půjde s ní rád ještě někam ven.Chvíli to sice vypadalo,že to padne a nikam se nakonec nepůjde.V jednu chvíli i byla skoro na odchodu a proto to víc sám nevytahoval,ale těší ho,že to znovu navrhla.

Dobře. Pustí ho. Dneska je ještě nějaká akce u vodopádů nepůjdeme tam? Je to docela daleko tak by jsme se prošli? Nebo máš jiný nápad? Podívá se na něho a usměje se.

Je ráda, že potom všem je tady sní a, že má nějakou oporu. Doufá, že se to nezmění.

Můžeme se tam jít podívat,já nejsem proti.Usměje se.Nemám jiný plány.Já se doteď držel toho,že půjdeme tam kam nás nohy ponesou.Ale mít cíl je taky dobrý.Kývne.Tak půjdeme?Pozvedne obočí.Třeba u toho vodopádu bude zábava a nebo cestou najdou zase společnou řeč.Na místo toho,aby oba mysleli na to,co Isabel řekla.

Ale jestli se ti tam nechce tak řekni já se zlobit nebudu. Už si semnou ztratil hodně času. A jak se na tebe koukám tak ti to co jsem řekla pořád honí hlavou. řekne docela smutně. Nechce aby byl takhle zamlklej. Nelíbí se mi to. Když je takovej cítí se ještě víc provinile. I když za to nemůže. Vyčítá si to co provedla rodičům. Kdyby to mohla vrátit tak to vrátí ihned ale ono to nejde bohužel.

Mě ten čas s tebou nepřijde ztracený.Spíše je mile strávený.Lepší,než sedět v knihovně s knížkou v ruce a celou dobu mlčet.Usměje se.Leží,ale tak to není něco na co by člověk jenom tak zapomněl.Každopádně to není důvod k tomu,abych odcházel.Já tam s tebou půjdu rád,opravdu.Myslí svá slova vážně.Nechce být zase sám,když může být s někým s kým si i rozumí.

Tak to jsem ráda, že se mnou neztrácíš čas. Aspoň něco dobrýho z toho sešlo. Po dlouhé době se usměje.

Tak půjdeme? Třeba najdem další téma o čem si povídat?

Ano,půjdeme..Kývne s úsměvem.Je rád,že se konečně zase usmála a tentokrát i bez toho,aby použil nějaké kouzlo.Já bych měl ještě takovou osobní otázku..Začne,když se rozejde od stolu ke dveřím,aby mohli ven.Já totiž vlastně ani nevím,co ty jsi..Řekne nakonec tu otázku.Sice to nezní jako otázka,chtěl to říct jinak,ale už to nezmění.Otevře následně dveře a počká,až projde.

Rozejdou se spolu ke dveřím Myslíš jaká jsem nadpřirozená bytost? Řekne na rovinu otázku na kterou si myslí, že chce znát odpověď.

Projde dveřma ven a počká na něj.

Ano,přesně to mám na mysli.Kývne.Jakmile ona projde,vyjde taky ven a pustí ty dveře.Vím,že mě to mělo zajímat asi dříve,ale až teď mi došlo,že to nevím...Usměje se mile.Povídali si o tolika věcech a dával jí spoustu otázek,ale tahle ho nějak nenapadla.

Usměje se nad ním. Jo to asi nikoho nenapadlo, ani mě samotnou ne.... Jsem démon.
A tohle..Zvedne ruku. Ukáže na náramek:
Je moje zbraň. Když se stalo tam to a já odešla z vesnice. Chtěla jsem se zabít ale nešlo to. Tak jsem zkoumala co vlastně jsem. Odpověď jsem našla u toho kluka co mě začaroval.Našel mě. Když mě to řekl. Tak jsem.... Nedořekla to ale usmála se.

Trochu ho zaskočí tím,že je démon,ale nedá to na sobě znát.Raději to v sobě potlačí a poslouhá dál.Koukne krátce na ten náramek a lehce se usměje.Když ti to řekl,tak jsi co?Zeptá se,protože ta odpověď ho hodně zajímá.Hlavně proto,že se místo toho,aby dokončila větu,usmála.Kdyby sklopila hlavu,jako dneska už několikrát,neptal by se.Ale ten úsměv se mu líbí a tak si myslí,že konec věty nebude tak hrozný.

Démon strašidelná bytost. Ano je to tak. Zabíjíme pro radost. Ale umíme odpouštět. Umíme milovat. Myslí si, že ne ale jo umíme když najdeme pravou lásku. Není to jedno co se stalo dál? Má na tváři úšklebek kdo by ho neměl. Když si vzpomene co se stalo s ním. Usměje se. Potom co zabila svoje rodiče omylem byla začarovaná. Takže za to nemůžu. Se prolomila kletba. Jako ne prolomila byla utlačována rodičemi, když se stalo tam to. Tak její část mozku démoní část byla volná.

Nejspíše jo,ale zajímalo by mě to.Když o tom mluvíš,tak se vždycky usměješ a tak nějak je to potom lákavý.Láká ho ta odpověď kvůli jejímu úsměvu.Má pár nápadů,jak by ta věta mohla skončit a to,co mu vyprávěla by se ani nedivil,kdyby mu něco udělala a přišlo jí to vtipný.Ale nic si nemůže na určito domýšlet,protože by to nakonec mohlo být úplně jinak a on by měl zbytečně černý myšlenky.Nebo naopak by měl myšlenky pozitivní a zjistil by,že to byla chyba.

Víš co se říká o nás démonů? Nebo takhle co víš o démonů? Zastaví se a podívá se do jeho očí. Které jsou krásné. Je pravda, že mi nemáme dobré chování ale jenom když nás někdo naštve. Vojta mě naštval tak jsem ho.... Nedořekne to ani v duchu jen se usměje.

Usmívá se. Otočí se proti němu zády. Její oči zčervenají.

Za chvíli to přestane tak se zase otočí k němu a usmívá se jako by se nic nestalo.

Abych řekl pravdu,o démonech toho moc nevím.Jen vím,že nejsou moc hodní.Nebo jsem si to doteď myslel.Ale ty jsi mě přesvědčila o opaku,protože ty nevypadáš na to,že bys byla kdoví jak zlá.Vlastně bych ani neřekl,že jsi démon.Řekne upřímně co si myslí a lehce se usměje.Dokud mu sama neřekla,že je démon,neřekl by to do ní ani na vteřinu.Jsi v pohodě?Zeptá se jí,když se k němu náhle otočí zády.Když se na něho zase podívá a usmívá se,jako by se nic nestalo přijde mu to trochu zvláštní,ale úsměv jí opětuje.

My jsme zlý jenom když nás někdo naštve. To by jsme šli přes mrtvoly. Ale jinak jsme hodní........ Jo jsem v pořádku. To nic nebylo. Stává se to. Usměje se a zase ho obejme. Doufá, že mu to nevadí. Nevadí ti to?

Tak to chápu.Potom už mi to všechno dává mnohem větší smysl.Usměje se mile.Teď už chápe,proč si ani na chvíli nepomyslel,že by mohla být něco jako démon.Když ho obejme,obejme jí nazpět a lehce se usměje.Ne,nevadí mi to..Zavrtí s úsměvem hlavou.Nevadí mu,když ho objímá,spíše naopak.Je hezký být někomu po dlouhé době tak blízko,jako je teď právě s ní.

Tak že tě varuju nenaštvi démona. Vymstí se ti to. Dá mu radu, která je pravdivá. Když démon naštve jde přes mrtvoly. Těžko se vrací zpátky do normálu. Je ráda, že ji objímá. Stoupne si na špičky a pošeptá mu do ucha. Toho čaroděje jsem zabila mojí zbraní kterou jsem si udělala. Neboj se používám ji když se něco děje. Je to krásná vzpomínka a doufá, že nezmění názor na ni. Stoupne si zpátky na zem. Usměje se na něho.

To je dobrý vědět,určitě si to zapamatuju.Usměje se mile.Záměrně by jí nikdy neublížil,protože on takový není.Pozvedne lehce obočí při její první větě,kterou mu zašeptá do ucha.Hned ale obočí povolí,když k tomu dodá,že se nemusí bát.Koukne zase na ní,když si stoupne zpátky na zem a taky se usměje.Dokázala zabít čaroděje a to mu moc klid nedodává,ale snaží se nad tím nepřemýšlet.Věří jí v tom,že se nemusí bát,když jí nic zlého neudělá.Přeci jen,kdyby to bylo naopak,už by mu něco udělala dávno.Měla na to nemálo příležitostí.Jak jsou tak u sebe,zadívá se do její očí a konečně je vidí zblízka.