Vodopád sirén

Ještě se pořádně napije ať má jistou alkoholovou energii a potom je připravena ke startu. Nahne se ke kádi s jablky a mrkne na Joshe. "Takže jsme připraveni..A ano musím vyhrát já. Protože rozhodně nehodlám létat na drakovi." zasměje se a potom se upřeně a skoro vražedně podívá na jablka.
Počká na odpočet a potom se vrhne obličejem přímo do vody. Snaží se a snaží, jedno jablko, druhé...

Ale ale... tady někdo dlouho asi neměl společnost ženy. Založí si ruce na prsou a pomalu se k němu otočí. Nakloní hlavu na stranu, až jí všechny lokny padnou na stranu a poté jí skloní tak, aby se na něj mohla podívat zpod řasy. Pomalu a smyslně jde k němu.
"Samozřejmě, ale líbí se mi jak se najednou snažíš." Nakloní hlavu na druhou stranu a povzdechne si. "Proč mám takový pocit, že když jsi mi říkal, že jsi mi chyběl, vlastně jsi se jenom ujišťoval, že to tak bylo, protože jak je vidno, já ti chyběla opravdu moc..." zasměje se a přiloží si prstíky k ústum. Měla opravdu překrásný smích, sice je to arogantní, ale i jí samotné se líbilo, že se umí krásně smát.
Když však vytáhne cigaretu, vezme ji a zlomí vejpůl. "Promiň, lásko, ale víš, že to nesnáším... nemíním tu s tebou trávit čas a čuchat to." pokrčí rameny a poté vezme dva kelímky z blízkého stolu. Samozřejmě do nich první nalila Tonyho oblíbené.

Kdyz jo stouchla musel se mat bylo to i fajn alespon mohl v klidu prijit na jine myslenky "Ja se o ni nebojim je po mne a po matce to byla bojovnice jen mam lehke vycitky ale nebudem si kazit den . Kdyz zmini.piti a zabavu usmeje se "Hmm nic jeste na alkohol jsem nemel naladu a cekal jsem na tebe ."mrknul"A co bys rada zkusila co zapas na klade hazeni kruhu nebo snad potapeni . Ja se nebranim nicemu "a pak se pomaluna po jejim.boku rozesel do toho ruchu.

„Je rozdíl mezi zvěčněním a zviditelněním,“ usmál se a začal pomalu smazávat fotografie z jeho procházky „nemám moc známé fotografie a zatím se objevila jen jedna v médiích, zbytek si můžu jen vyvěsit do pokojíčku“ řekl nezaujatě, zatímco stále hleděl do displeje. Nerad říkal všem, jak špatně na tom je, ale také nemohl lhát, že má fantastické fotky všude po městě.
„A na lavičce sedím každý druhý den,“ uchechtl se lehce a obrátil zrak na lavičku, kde před chvíli seděla „mám s nimi dobré zkušenosti,“ zasmál se a popošel trochu blíž, aby si ji prohlédl.
„Aby ses uživila, tak musíš být dobrá,“ odpověděl „já taky nejsem nijak výjimečný a koukej,“ ukázal na sebe „celé dny se tu honím po přírodě,“ zasmál se a lehce si zavzpomínal na svou denní rutinu.
„A už skoro deset let mě to přestává bavit,“ otočil se na dívku „je to jako cyklus. Já cykly nemám rád,“ dodal a posadil se na lavičku. Nohy si na zemi roztáhl, pořádně se natáhl a zívl. Jako každý den, tak i tento se nijak nevyspal.
„A vy děláte co?“ zeptal se na oplátku.

"Já se ale snažil vždycky, ale to ty jsi mě jen odkopávala...to je ten problém." ušklíbne se na ni a je připravený si zapálit, ale ona udělá to co vždycky. Zlomí mu ji, prostě na to opět zapomněl. "To snad nemyslíš vážně. To jsou ty nejdražší cigarety které lze koupit a ty s nimi takhle plýtváš? Sky!" Zatváří se opravdu zničeně.

Vezme si od ní kelímek a upije. Skvělé, bourbon, ona prostě ví co on má rád. "Ale mimochodem, neříkej, že já jsem ti nechyběl...ani maličko?" přiblíží se k ní a zahledí se jí svýma modrýma očima do těch jejich.

O co se vsadili, od Eruv neslyšel, tak jenom zavrtěl hlavu a sehnul se k jejich hlavám a pomalu odpočítal. "Teď!" křikl po trochu delší pauze.
Čeká, čeká, první překvapivě vytáhne Eruw jablko, pak si řekl, že to vlastně počítat nemusí, jelikož každý to jablko musí hodit do svého kýblu. Tak jenom hleděl z jednoho na druhého a hlídal, že nepoužívají ruce. Marcus to zvládal, Eruw musel občas napomenout. Nakonec stopky cvakly a on ohlásil konec. Zvedl obě vědra a když vracet jablka zpět spočítal je.
Postavil se před ně a aby je napnul, chvíli mlče. "Vyhrál jsi ty, kámo, ani nevím jak se jmenuješ." poplácá ho po ramen a zasměje se, i když to moc vtipné nebylo.

Byl tam pár hodin, ale moc ho to tam nebavilo. Akce byla fajn, ale on na to prostě není ani tam nahoře ho moc tohle netáhlo a tak se rozhodl odejít stejně tu neměl co dělat. Zaplatil barmanovi a vzal si věci a šel pryč.

Byl.od vody ale.kdyz mu oznamil,ze vyhral mel radost a pak ucitil to poplacani "Jsem Marcus tesi mne "prikyvne a podiva se pak na Eru a pokrci rameny "Promin "omluvi se zachoval se jako vzdy kdyz slo o soutez a mrkl na ni pak si vzal rucnik a utrel se vzal piti a pozvedl ho " Na tuhle akci docela mu to lezlo do hlavy a zacal se mu uvolnovat jazyk a i myslenky i kdyz zustaval gentlemanem.

Na chvíli se zarazí a přemýšlí. Vážně to tak bylo? Já ho odkopovávala... Na chvíli se nad tím zamyslí, je to už fakt dávno. Nakonec ale zavrtí hlavou. "Proto to skončilo?" zeptá se mírně potichu. "Protože jsem tě odkopávala?" zavrtí hlavou. Nakonec jí ale svitne. Ano, odkopovála jsem ho, ale jenom protože jsem měla pocit, že on náš vztah začínal brát vážněji, jako by se snad chtěl začít vázat a hlavně se mi dostávat do srdce. Ano. Poroto jsem ho nechala, abych se nezamilovala. To by pak odešel on ode mě a já pak vypnula emoce. Počkat, zapnula je vůbec od té doby?
Hmmm... Přikývne. Proto se s ním už nikdy neviděl. Vzhlédla k obloze, aby se podívala na ohňostroj, jak krásně to vypadalo, když se to odráželo ve vodě. Pomalu sklopila zrak, aby se vyhnula jeho pohledu, napila se. Hned se však sklopila, akorát, aby od něj dostala vynadané. Protočí oči. "Nemáš zapomínát." odvětí mu pouze a pokrčí rameny.
To jí však položí další otázku a jí zamrazí. A co že mu řekne po takové době pravdu... "Vzhledem k tomu že jsem vypnula emoce... udělá krátkou pomlku, nakonec se však lišácky usměje. "Možná trochu. Fakt jenom trošičku." ukáže mu na prstech, jak dobrounko myslí, ale je pravda, že to není pravda.

"To určitě je, ale já to myslela tak, že jen tak nesedíte a nesledujete okolí, ale že to také zaznamenáváte." usměje se na něj. "To další je už věc jiná."
"Dobré zkušenosti s lavičkami? To zní docela zvláštně." tomuhle se musela zasmát. Sice vypadá tak nějak odměřeně, dokonce se tak i trochu chová, ale přece jen je vtipný.
"Člověk nemůže dělat jednu věc roky a roky dokola, to přestane bavit. Nejde to nějak změnit? Třeba prostředí? Nefotit pouze přírodu, ale i něco jiného?" zamyslí se jak by mu mohla pomoci. Když se jí zeptá na zaměstnání jen si přešlápne.
"Já? Jsem doktorka v místní nemocnici. A to mě napadlo, že by bylo potřeba nové profi fotky naší nemocnice a pacientů. Myslíte, že byste se toho mohl ujmout? Platíme dobře." usměje se a myslí to smrtelně vážně.

Ona vážně prohrála! To není možné, na to se musela napít. To nejde, ona v tomhle nikdy neprohrála.
Podívala se na rozhodčího a potom na velice rozesmátého Marcuse. Její úsměv teď docela povadl, ano vsadila se a to ona plní, ale že by z toho byla nadšená to se říct nedá.

"Takže už jsi spokojený? Jediné plus na tom je, že jsme si neřekli kdy. Takže klidně za dvacet let!" ušklíbne se na něj a napije se.
"Děkujeme za rozhodnutí, ale teď si musíte vy dva dát duel. Přece jen takový byl prvotní plán." zasměje se a opře se o blízký strom. Tohle bude ještě legrace.

"Dobře, jak myslíš. Každopádně jsem tady, kdybys potřeboval" usměju se. Inu, když už jsem s tou charitou začala, proč i nepokračovat. "To je od tebe milé. Já bohužel podlehla, promiň" ušklíbnu se. Zase tolik líto mi to není, ale budiž. "Co takhle zkusit všechno postupně? Uvidíme, kolikrát tě porazím" zahlásím sebevědomě a vykročím kupředu. "Zkusíme první kládu.. Bude zábava vidět tě od bahna" sice ne komplet, ale i trochu se počítá.

Přikývnul na Marcuse, měl radost, že měl takovou radost z toho že vyhrál. "Jsem Josh, těší mě." přikývne a poté si jde stoupnout místo Eruw, která svou porážku asi moc dobře nenesla, podíval se nechápavě na Marcuse.
Přidal jablka do kádě, aby to byla zajímavější a připravil se ke hře. "Třeba ho teď porazím místo tebe," řekne Eruw a podívá se na Marcuse, upřímně je rád, že vyhrál Marcus, kdyby jej porazila Eruw, bylo by pro něj těžké nad ní vyhrát, už jenom protože by přemýšlel jestli se má nechat porazit ženskou nebo riskovat, že se na něj naštve, no nyní je rád, že Marcus vyhrál, Eruw totiž vypadá nakrknutě. "Připraven."

„Na umění je hodně věcí, které stále nechápu,“ řekl zamyšleně a začal si prohlížet nebesa, nijak zajímavá, ale uklidňující.
„Možná jde, ale nechci zkoušet nové věci. Občas se i já musím bát, jak skončím já a moje fotografie,“ z jeho vtipné nálady se pomalu stávala nálada vážná, to on nenáviděl. Vždy si rád s někým promluvil, ale nějak to pořád skončilo u vážnějšího rozhovoru.
„ Já? V nemocnici?“ suše se zasmál „proč bych to měl dělat já? Vždyť máte velký výběr z lepších fotografů,“ snažil se ji vymluvit. Vážně si přál, aby to byla pravda- o větším platu snil odjakživa a práce v kolektivu ho zcela bavila. „Nemůžete jen přijít a nabídnout mi práci, to prostě nejde,“ řekl tichým hlasem a vážně se na ni podíval, pomalu si začal zadírat nehty do kůže druhé ruky, nohy mu lehce poskakovaly a jeho pohled byl přímo namíření na ni.

"A proč myslíš že jinak by to skončilo? Myslíš že tohle se dalo snášet dlouho? Ano je to už nějaký ten pátek, ale přece jen měla by jsi vědět, jak jsi se chovala....Nevyčítám ti to, taky nejsem žádný svatoušek." zasměje se a lehce sklopí hlavu. Popravdě měl ji rád, ale on si nikdy nedokázal představit vztah, možná v jedné chvíli ano, ale přece jen je to démon a jeho srdce nebije. Je něco jako permanentně vyplý upír.

Když ona zvedla hlavu k obloze on zvedl pohled k jejímu obličeji. Ozařovaly ji světla a kdyby nebyla tak chladná, dokonce by byla dokonalá. Ale on si to zaslouží, taky je to egoistický nabubřenec, nemají si co vyčítat.
"Počkat cože?" teď mu to dojde. Ona se vypla? Rychle na ni pohlédne.

Proč by to jen dělala? Tohle ona normálně nedělá, nikdy to neudělala...tohle Sky dělá jen když ji někdo opravdu ublíží nebo se bojí něco cítit. Že by za tu dobu co spolu byli/nebyli začalo něco cítit? Ale to je hloupost, je to Sky. Ona má svou vlastní hlavu a tu jedinou poslouchá.
"Ale no tak, tročku přidej." pokusí se zasmát.

"Myslím, že umění nejde nikdy zcela pochopit. Ono si žije vlastním životem." usměje se. Umění má docela ráda, tak trošku se v ně orientuje, ale jen tak nějak zájmově.
"Neměl byste se bát dělat nové věci, od čeho tady potom jsme?" podívá se na něj a myslí to upřímně. Každý by měl dělat co ho baví, ale přitom objevovat další a další věci.
Jeho tón ji lehce vyvedl z míry, ale nenechala se vykolejit. Opravdu ho překvapila, ale proč by to nemohla myslet vážně, prostě chce pomoci nemocnici a pomoci jiným. Má to prostě v krvi. "Proč byste to měl dělat vy a ne někdo jiný? Protože se mi líbí jak jste skromný. V naší nemocnici prošlo několik fotografů, ale byli hrozní, jakože opravdu. Neměli to umělecké oko a to podle mě potřebujeme." usměje se a prohrábne si vlasy.
"To je pravda, nemůžu přijít a nabídnout práci a ani se nepředstavit. Jmenuji se Annie Thompson, a opravdu ráda bych si vás najala jako fotografa pro naši nemocnici." řekne vážně a sleduje přitom jeho výraz.

Nejdřív se zadívá do jeho očí a nakonec je přece jenom trošičku roztáhne. Usměje se nad tím a nakonec  si sedne na polena, co byly zrovna u nich. Tohle nechce řešit ve stoje. "Jako jediný na téhle párty, znáš můj životní příběh, dítě, zamilování se do nesprávné osoby, ztráta nejlepší přítelkyně kvůli stejnému chlapovi a vyhnání sem... jsem jedna z původních, tehdy jsem propadla nesprávnému člověku." začne svůj příběh a na chvíli se odmlčí. Koneckonců, tohle už Tony ví, tak to nebylo tak těžké zopakovat. Zhluboka se nadechne a vydechne.

Poté se mu opět zahledí do očí a aby si dodala kuráže vypije drink na ex. "A pak jsem potkala tebe a upřímně s tebou můj "vztah" trval nejdéle." ztah naznačí zvednýtmi prsty, i když s kelímkem to jde těžko, tak ho zahodí. Ruce propne na kolenech a napřímí se a pak zase mírně skloní. "Nebudu ti lhát, dostal ses mi do srdce... bála jsem se, že bych mohla zase propadnout a to by nebylo dobré... přece jenom by to byla sebevražda..." protočí oči a koukne na místo, kde by měl mít srdce. "Ty nemáš srdce, tak jsem se ti neměla kam dostat," dodá skoro neslyšně a sklopí zrak, od této chvíle už jej nezvedla.
"Tak jsem tě začala odstrkovat a když to nepomohlo, odešla jsem a vypnula emoce..." dokončí to, jako by ale veškerá snaha ubránit se svým emocím najednou byla v čudu i po těch letech.

„Ale občas musíme vylézt z té bubliny fantasie, občas to prostě nevyjde a jedna změna nám zničí život,“ přidal se, rozhodnut, že skončí s tou jeho vážností.
Vážně ji věřil, většina fotografů, které zná, jsou velmi vybíraví a zcela jiní. Většinou ani sami nevidí krásu, i kdyby jim tancovala před očima. Jednoduše berou krásu jako nadlidskou věc, avšak on ji viděl v každém, tedy snažil se.
„Rád vás poznávám, Annie. Já jsem Axel Leonhart a...." trochu zamlkl „rád bych vaší nabídku přijal,“ seznámil se a usmál se od ucha k uchu, ještě jí samozřejmě podal ruku. V jeho žilách putovala skoro čirá euforie, avšak čekal, že brzo pomizí. Vždy se na tom muselo něco pokazit. Ze začátku byl vážně celý zmatený, avšak poté se na jeho tváři usadil jeho obvyklý úsměv. Podrobnosti chtěl vážně slyšet později, a tak nechal tu bláznivou dívku v klidu a obrátil se zase k nebesům. Hluboce se nadechl a poté zase vydechl, s každým nádechem jakoby vypustil část svého štěstí, kterého měl v sobě již plno.

Posadí se vedle ní a v ruce třímá kelímek s drinkem a pomalu upíjí, tohle se prostě nedá vypít na ex, tohle se musí vychutnávat.
Vyslechl si znovu její příběh. ano je pravda, že ona je tady jedna z těch původních a je tady nejdéle, což musí být strašné, on sám si to nedokáže představit. On se sem dostal o několik let později, ale přece si tady na to moc nezvykl. Kdo by si taky zvykl na jedno místo, kde bude muset být navěky? Jako démon doslova, navěky.
Podívá se na ni, opravdu rád by něco cítil, ale bez srdce to nejde. Je to démon to si nevybral. Ano slyšel historky o tom, kdy se démonské srdce rozbušilo, ale to byly pouze báchorky, které se povídaly mezi ostatními aby si z démonů utahovali.
"Ale nemusela jsi mě odkopávat. Proč jsi mi to neřekla hned? Možná je těžké být s někým, když víš že prostě... já nevím jak to jemně říct. Nic necítí...ale to není, že bych nic necítil. To bych tady jinak chodil jako mrtvola. Cítím něco, ale nejspíš ne tak jak by jsi chtěla." zahledí se na ni, rád by to všechno pochopil, ale on nikdy nemiloval. Nikdy to nedokázal.

"Ale bolelo mě když jsi odešla, byla jsi jediný člověk kterého jsem si k sobě pustil. Nikdo jiný na mě nesmí ani sáhnout. Není to přesně to co si představuješ, ale neznamená to něco?"

"Myslím že o vylézání z bubliny by se tady moc žertovat nemělo." ušklíbne se a ukáže na opravdovou bublinu, která je všude kolem nich.
"Ráda vás poznávám Axeli, a jsem opravdu nadšená, že jste to přijal. Už to uplně vidím.." zamyslí se, má jasnou představu jak to má vypadat, ale nechá to na něm. Dokázal vyfotit fotku na které ona vypadala normálně, tak ví co dělá.
Dnešek si ani nepřestavovala, že by se mohl tak dobře vydařit. Pomohla dalšímu člověku, každý den by se prostě měl dělat dobrý skutek.
Pohlédla na něj, v jeho očích se odrážely světla, která stále problikávala kolem. A sršelo z něho čiré nadšení, to nebylo snad ani možné, ale kdyby člověk chtěl sáhl by si na něj.
"Takže jsme domluveni?" usměje se, vytáhne z kabelky kus papíru a naškrtá na něj své číslo a podá mu ho. "Jakmile budete mít čas ozvěte se. Budu čekat." usměje se na něj a předá lístek. "Teď mě ale omluvte, budu muset už vyrazit. Cesta domů bude delší než jsem očekávala." zasměje se a poupraví si vlasy, vítr jí je trochu rozházel.

Ze všech sil se snažila udržet vážnou tvář. I když domluvi, měla pořád pohled sklopený dolů, ale najednou. Bum a její oči, plné se ledu se zase dívají na něj. "Co by jsi mi řekl? ...Kdybych za tebou tenkrát došla... Jen si to přiznej, ty nesnášíš holky, co se zamilovávají a skáčou ti kolem krku jako puberťačky." odpoví upřímně, tenkrát to bylo to poslední co chtěla, ale dnes s tím již nic neudělá.
Zalápá po dechu a natáhne si nohy. Přejede si jednou dlaní po druhé ruce, jako by jí byla zima, to však není, jako upír  chlad necítí.
"Já vím, já tohle všechno vím, nevím, co jsi dělal od té doby, co jsme se neviděli, ale určitě už jsi dál... já jsem dál..." pokrčí rameny a pomalu se zvedne. Není si jistá, jestli by se teď neměla vypařit. "Chápu, že je to pro tebe asi teď těžké slyšet pravdu, tak možná bude jednodušší, když zase odejdu." řekne pouze a po třetí za ten večer se od něj vydá pryč.

Jednoduše vzal papírek a zvedl se. „Děkuji,“ usmál se „zkusím vám co nejdříve zavolat,“ řekl a znovu se postavil, přičemž se trochu upravil.
„Děkuji za nabídku,“ poděkoval zase „doufám, že se příště potkáme jako známí,“ lehce se pousmál, otočil se a začal svou menší cestu domu, kde ho čekala ještě další práce s vyvoláváním fotografií.

Pohlédne na ni a celou ji sjede pohledem. Neodolatelně se na ni usměje a zahledí se jí do očí.

"Co bych ti řekl se už nejspíš nedozvíme, protože jak sama říkáš, jsme každý jinde. Nepamatuju si už přesně kde jsem byl před těmi lety. Ale ty jsi nikdy nebyla jako ty puberťačky, ty jsi měla úctu a důstojnost. To jsou věci, které mě přitahují. Ty by jsi mi nikdy nelozila za zády jako stín. Ty by jsi stála po mém boku!"řekne vážně a přitom se k ní pomalu přibližuje. Ani její ledové oči ho nerozhází, teď ne.
"A já si myslím, že tě odejít nenechám." teleportuje se před ni a chytí ji pas. "Nejsem odhodlaný tě pustit a jeslti mi zmizíš, tak si tě stejně najdu. A ty moc dobře víš, že to dokážu. Tohle město je malé." podívá se jí do očí a myslí to vážně. Otočil by klidně každý kousek země jen aby ji znovu viděl. Taky byla jedním z důvodu proč přestal tak moc pracovat a vrátil se do civilizace. Ale to by ji nikdy nepřiznal.

Všechny ty řeči, nechce na to znovu skočit, nechce se tak už cítit, nechce mu to věřit. Neposlouchá ho nebo se o to aspoň snaží. A jemu to musí být jasné. Zajede si prsty do vlasů, je jí jasné, že jde za ní, tak zrovna když se upírskou rychlostí rozeběhla pryč se před ní teleportoval a zachytil ji, přesto je oba povalila na zem, samozřejmě tohle neplánovala. Byla by se zvedla, ale on jí držel, tak se jenom naklonila k jeho obličeji. Že jí najde, dyť jí doteď nenašel...
"Nemůžeš udělat nic, abys mě zastavil... a nevěřím, že bys mě našel, kdybych za tebou dneska nepřišla, ani by sis mě nevšiml..." prohodí pouze a už už se začne zvedat.

Vše co řekl myslel upřímně. Možná je to egoista, hajzl a naprostý pakoň, ale nikdy nelže...teda ano lže. Ale ne Sky. Možná se jeho věty dají vyložit jakkoliv, ale nikdy by jí nelhal.
Když se ocitne na zemi jen se zasměje, stále ji drží. Jednu ruku uvolní a projede si své kudrliny rukou, napadaly mu do očí a to on vážně nesnáší.

"Zase další věc, kterou už nikdy nezjistíme. Co kdyby jsi mi občas trochu věřila, ledová královno?" zahledí se jí do očí. Pevně ji drží a rozhodně nemá v plánu ji pustit, kolem už skoro nikdo není, zůstali tam sami.
"Teď mě poslouchej, jen se na mě dívej a poslouchej. Záleží mi na tobě a vždy záleželo." propichuje ji vážným pohledem a aby utvrdil to co řekl, jednoduše ji políbí. Ano není to s ním jednoduché, někdo kdo nemá srdce nikdy nemůže být takový jako ostatní, ale nevybral si to. Musí s tím žít. A lidé kolem to musejí akceptovat.