Annie´s house

Ležela na zadním sedadle a nadiktovala mu adresu. Snažila se mít nohu nahoře a docela to šlo, jak byla maličká tak se tam akorát vlezla a nohu si položila na opěrátko na dveřích.
Cestu přežila v poklidu, sledovala ho a občas se jim střetly pohledy ve zpětném zrcátku. Ale pokaždé uhnula pohledem ke své noze, musela si ji hlídat.
Po chvilce Josh zaparkoval před jejím domem. "Mohla bych tě pozvat alespoň na kávu, čaj, vodu z kohoutku?" zasměje se. "Jinak bych se cítila opravdu špatně, dobře jsi se o mě postaral, takže ne neberu jako odpověď." ušklíbne se a pokusí se otevřít si dveře a nějak se dostat ven, moc se jí to nedaří.

Zaparkuje a v čelním skle se podívá na její dům. obdivně hvízdne. Z přemýšlení ho vyrušil její hlas. Otočí se na ni zrovna, když se snaží soukat ven. "No když mi řekneš, kde co máš, tak ti ho uvařím." řekne a s otočením se vypne motor. Vyleze z auta a jde zase k zadním dveřím, aby jí pomohl z auta. .Jemně se jí dotkne na zádech a pod pravou paží jí zvedne , jakmile má na dosah její kolena, druhou ruku vloží pod ně a vytáhne jí lehce z auta.
Jediným drcnutím jeho zadku zavře dveře, troch use za to zastyděl, ani nevěděl proč, takže mu zčervenaly tváře. U kluka to působilo asi trochu roztomile, šel k jejímu domu a u dveří se zastaví. Nastala stejná situace , tak čekal, že jí dojde, aby otevřela dveře, aby jí mohl odnést někam na gauč.

"To zvládnu, přece jen ta noha je jen vymknutá a ne amputovaná." zasměje se. Když ji znovu chytne do náruče, obtočí své ruce kolem jeho krku, nejdřív si ale upraví botu a tašku na břiše.
Když zavře dveře od auta a vydá se směrem k jejímu domu začne v tašce hledta klíče, automaticky odemkne a vejdou dovnitř.
"Tady to už zvládnu." usměje se na něj a vykroutí se z jeho náruče, přece jen ho nemuže tak moc využívat. Na jedné noze doskáče k lékárničce, kde vezme obvaz a kryosáček. Doskáče jak kuře ke gauči, na který se posadí a začne si nohu obvazovat a potom k ní ještě přivážě kryosáček. "Tak vyléčeno. Co si teda dáš?" podívá se na něj, jeho výraz je k nezaplacení...No její byt je tak trochu, větší. No byt, spíše dům.

Není to tu tak velké jak u něj doma, ale jí to stačí, ostatně podle toho, co viděl, tu žije sama, tak proč ne že?
Když se začne soukat dolů, opatrně jí položí a poté směřuje za ní do obývacího pokoje. Za cesty si sundá bundu a usadí se na gauč, není si jistý, jestli pořád chce, aby zůstal, ale nechce se ptát, už jen protože se bál, že by mu řekla, ať jde pryč. Sleduje ji jak hopká po domě a zasměje se. "Kdyby jsi řekla, já bych ti to podal, vážně mi to nevadí," prohodí se smíchem. Sleduje ji, jak si to léči, docela ho to zaujalo.
Když se mu začne zase věnvat, dělá jakoby nic. "Řekl bych čaj, ale to bys musela s tou nohou vstát a to nechci, tak si radši nechci dát nic."

"Nemůžu tě tak moc obtěžovat, proboha." řekne vážně a podívá se na něj. Zkontroluje si ještě nohu a pokusí se s tím zahýbat, sykne bolestí, ale už je to mnohem lepší, ten obvaz a chlazení opravdu pomáhá.
Doskáče do kuchyně a postaví vodu na čaj. "Takže čaj, dobře...mám pouze zelený, snad to nebude vadit." zasměje se a pokusí se natáhnout k hrnečkům, po chvilce se jí to podaří. Vytáhne dva, postaví je na kuchyňskou linku a při čekání na vodu se otočí na Joshe. Opře se zadkem o linku a usměje se.
"Ještě jednou vážně děkuji, ne každý by se o mě takhle postaral." mezitím cvakne voda a ona nalije vodu do hrnečků. "Teď ale budu potřebovat pomoc, jinak to vyleju než doskáču ke gauči." začne se smát a prosebně se na něj koukne. Ale teď ji něco napadne, proboha ona je tak hloupá. Vytáhne si ze zadní kapsy hůlku a hrnečky jednoduše na stůl doletí. Člověk který má zranění opravdu nepřemýšlí.

Zavrtí hlavou, když vstane. Ta holka je tak tvrdohlavá. Ta by vstala , i kdyby tam na ní měl spadnout meteorit.
Podepře si hlavu o koleno a ještě pořád kýve hlavou pořád. Nakonec se jenom usměje a hlavou se opře o gauč. Když se ozve, jenom kývne, i když to asi vidět nemůže. On totiž právě obdivoval její tělo, když se natahovala pro hrnečky. Hned vstal a šel jí pomoct, i když to zvládla sama, zastavil se metr od ní. "Žádný problém, nemohl jsem tě přece nechat poníženě ležet mezi knihami." zasměje se tomu, už jen té představě. Jakmile ho požádá o pomoc, vydá se na pomoc s úsměvem, ale jakmile to chce převzít, ona mu to zkazí a už jenom ten pocit, že se nenápadně mohl zase dotknout její ruky, no tak zase nic. Zamaskuje to tím, že ukáže z jejího hůlky na stůl a pak kývne tím prstem na stůl a jde zpět na gauč.

Ale on byl snad rychlý jako blesk, dřív než jí došlo že to všechno může udělat sama byl u ní a natahoval se k hrnečkům. Letmý dotyk jejich rukou samozřejmě zaregistrovala, podívala se na něj, ale to bylo tak všechno. On se otočil a šel zpět ke gauči.
Pomalu tam doskákala taky, posadila se a natáhla si svou chorou nohu. "No právě že mohl. Proč ne, aspoň bych byla atrakcí knihovny a přilákala bych více lidí, většinou je tam mrtvo." zasměje se, natáhne se ke svému čaji a začne jej míchat lžičkou.
"Takže Joshi, přivedla jsem si do dobu naprosto cizího člověka, řekni mi něco o sobě abych se necítila tak divně." usměje se. Jasně Annie, hloupější výmluvu jak se o něm něco dozvědět, jsis vymyslet nemohla.

Pomalu zvedne čaj, aby se necítil, tak blbě, začne pít čaj, míchat jej. Nevěděl, co by jí měl teď zrovna měl říct. Pomalu upíjel čas, pohled zabloudil ke schodům a zase zpět na Annie.
"Já bych to neudělal, nejsem ten typ," řekne po chvíli mlčení. Možná jenom kdyby tu osobu fakt nenáviděl nebo to byl chlap. Když to podám takto, připadá mi, že jsem děsně arogantní... mhmmm... Zavrtí nad těma myšlenkama hlavou.
Když řekne, že je cizí, protáhne trochu obličej nad tím a přemýšlí, co by jí vlastně měl říct. "No... Mám sestru, jak víš, teda nevlastní, ale starám se o ní jako vlastní, i když od té doby, co jí umřela matka a můj otec, to máme spolu těžké... moje matka, zemřela už dávno, teď dělám policistu, abych nás uživil, i když to nesnáším, vztah nemám, protože... není to už moc informací?" řekne najednou, protože má pocit že mluví moc.

"Na to jsem už přišla." usměje se na něj a potom se zaposlouchá do jeho příběhu. Ani nečekala, že jí toho řekne tolik, ale docela se jí to líbilo. Byl přímý a upřímný. Toho si ona cenila.
Upíjela čajík a poslouchala ho. "Takže ta malá je sestřička, docela číslo teda.. potuluje se, čte co by neměla...ale to děvčata v jejím věku dělávají. Nechci se do toho montovat takže už mlčím." usměje se na něj a lehce zrudne, no jo občas se plete do různých věcí.
"Takže tě to nebaví a co by jsi rád dělal?" tohle ji docela zajímá, nedokáže si představit, že by dělala něco co by ji nebavilo. "No ten vztah mi nemusíš vysvětlovat, přece jen podívej se kolem sebe...taky jsem sama." řekne upřímně.

Přikývne nad tím, že je jeho sestra číslo. "Ano, číslo, otázka je které číslo." chvíli nad tím přemýšlí, no nakonec nad tím jen zavrtí hlavou a otočí se k ní. Jak ví, že četla něco co neměla.
Zamyslí se nad tím, vždyť ta v tu chvíli nebyla. Už, už se jí chtěl zeptat, když ho zase přivedla na jiné myšlenky. "Možná bych si chtěl otevřít restauraci, nechci se vychloubat, ale docela dost slušně vařím, ale otevřít si vlastní restauraci by trvalo dlouho a třeba by se to ani nepovedlo, tak zůstávám u toho, co mám, abych se o ní mohl postarat..." vysvětlí, ale jde vidět, že ho to trápí.
Když řekne, že tu bydlí sama a má se rozhlédnout, skutečně se rozhlédne a nakonec se stejně zadívá na ni. "Nemám ani tušení, proč by holka jako ty bydlela sama. "

"Určitě jednička. Je to přece tvá malá sestřička." zasměje se a položí hrnek na stůl a upraví si nohu. Bolest už pomalu odcházela a to bylo moc dobře.
Zaposlouchá se do jeho úvah a usměje se. "To by bylo skvělé. Tak prčo to nezkusit? Prosímtě, nic za to nedáš. Můžeš být policista, dávat pokuty za krmení labutí a mezitím zkoušet i něco jiného. Život je moc krátkej na to, aby jsi nedělal co nechceš." řekne to vážně a upřímně.
On se vážně rozhlédne, to ji rozesměje. "Přesně tak..já mám, jednoduše se mnou nikdo bydlet nechce. Asi je moc nebavím nebo tak. Zkoušela jsem to, ale nikdo se nenašel." pokrčí rameny, vezme polštář a obejme ho.

Dopije čaj a odloží hrnek. Když si všimne její nohy, plácne se do čela. Že ho to nenapadlo dříve, on taky někdy zapomíná, co je za rasu. Nahne se k jejímu kotníku a asi centimetr nad ní přejede rukou a přebírá od ní bolest, kterou hned sám zpracuje. "Porotože ojí sestře je teprve řináct a pokud to nevýjde, co budeme dělat, sám se uživím, ale nás dva dohromady ne, když se vzdám téhle práce, takže musím počkat až se Sarah osvojí. A mimoto už tak dost času trávím v práci, ted bych na takovéto projekty neměl čas." vysvětlí ji a jakmile má hotovo podívá se na ní. "Občas zapomínám na své schopnosti anděla, promiň, ale snažím se svou moc moc nevyužívat..." pokrčí rameny, už docela i zapomněl co všechno umí.
Chápe její postoj. "Vím, jak to myslíš, já upřímně měl taky pár vztahů, ale žádný nepřežil střetnutí se Sarah, no teda jeden to přežil... ale tam byly zase jiné problémy, takže asi vím, jako je to být sám." řekne nepřítomně.

Do téhle doby pouze dumala nad tím kým by mohl být. Teď je jí to jasné, potkala se s andělem. nevěřícně sleduje svou nohu, kterou pomalu opouští jakkoliv bolest. Opatrně s ní pohne. Opravdu to přestalo bolet. Vděčně se na něj podívá a dokud má jeho ruku nad svým kotníkem tak ji s úsměvem dlaní stiskne. "Děkuji ti. Ale to jsi nemusel, neměli bychom si plácat schopnosti na vymknuté kotníky." řekne upřímně, jemně, skoro automaticky mu hřbet ruky pohladí palcem, potom ho pustí.
"To je taky pravda, ani mě to nenapadlo, kolik toho musíš mít. Často plno věcí bagatelizuji." sklopí oči a polštář dá zase na své místo. "Myslím, že se chápeme. Taky jsem mohla hůlku použít hned a neskákat tady jak splašené postižené kuře." pokrčí rameny, nahne se ke stolu, vezme hrneček do rukou a napije se čaje.
"Absolutně Sarah neznám, ale stačilo mi ji vidět jednou a slyšet ji. Byla jsem podobná jako malá. Nikdo se mnou nepohnul a když jsem si něco umanula, tak to muselo být. Věř mi, ona z toho vyroste." řekne mile, jde vidět jak ho to trápí. Přece jen, vychovávat puberťačku...není to jen tak a on je na to sám.
"Teď to bude znít asi divně. Ani nevím co ji zajímá. Ale kdyby jsi chtěl ráda bych s ní někam zašla aby jsis odpočinul. Třeba bych jí ukázala práci nebo tak. Vypadá na někoho koho by určité věci mohly zajímat. Třeba kdyby viděla, jak život opravdu funguje, něco by si z toho vzala. Ale to mě teď jen napadlo, občas mívám hloupé nápady..." raději zatřepe hlavou a položí hrnek zpátky na stůl.

Když jí uleví od bolesti, trochu se odtáhne, ale jenom kousek. Sleduje ji, jak hýbe svou nohou, ale nejlepší byl její její výraz, jak by nikdy nic podobného neviděla. Zavrtí nad tím hlavou. "Třeba jsem chtěl," odpoví až přespříliš jednoduše s pokrčením ramen. Trochu jej zarazilo její gesto, když ho chytla za ruku, mírně se nad tím pousmál a podíval se jí do očí. Měla je krásné, takové nezvyklé, ale krásné. Rychle sklopil zrak, aby to nevypadalo ještě blběji a v duchu si začne nadávat, proč je takový idiot. Rychle ji pustí, asi ve stejnou chvíli, jako ona pustila jeho.
"JO, ale dost o mě, co ty? tvoje práce lékařky, že ? Tvoje sny?" zeptá se jí odvážně a zase si přisedne blíže. Docela dost toužil se o ní dozvědět více.
Zavrtěl hlavou, nikdo není jako Sarah. Sarah je originál, opravdu se diví, že je takové stvoření jako mořská panna, ale zase to vysvětluje její nevyzpytatelnost, ale že by byla až tak nedospělá. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale aspoň jednou v životě by chtěl prostě klid. Přesto to o něm vypovídal jeho vzhled. Černé kruhy pod očima, vyčerpaný a zoufalý. Na jednu stranu svou práci miloval, jelikož nemusel být s ní doma a řešit problémy s ní. Už ani nevěřil, že by se to zlepšilo, odpočítával dny do její zletilosti. Miloval ji, ale zároveň nenáviděl. Na jeho obranu, Sarah uměla někdy fakt být ďábel.
"Nevěřím, že jsi byla taková, protože Sarah je..." radši to ani nedořekne a dá si hlavu do dlaní. Po pár vteřinách ji zvedne, ruce dá v pěst a bradu si opře o ně. Očima zaloudí k ní. "Nemůžeme se bavit, o něčem jiném, než je moje sestra? Vážně teď to poslední, jak s tebou chci trávit čas, je mluvení o mé sestře.."

"Dobre tak jsi teda chtel." Usmeje se na nej a popravi si nohu. Uz je to vazne lepsi nez predtim.
"Ja? No popravde ma prace je muj konicek, zboznuju to. Jsem mezi lidmi, muzu jim pomahat, jsem tam sice porad, ale jinak bych byla doma sama. Rodice uz nemam, sourozence taky ne...jsem takovy sirotek. Ale zvykla jsem si. Byvam v praci nebo doma, tim to konci." Zasmeje se. Ano zni to mozna dost smutne, ale zvyk je zvyk.
"Dobra nechci aby jsi se citil spatne. Takze tema Sarah uzavreme. Tak mi muzes rict jeste neco o sobe. To ze jsi chtel restauraci vim, podle toho jak vypadas a co jsi rikal jsi stale v praci, ale co rad delas ve volnem case?" Usmeje se na nej a sleduje ho. Rada lidi analyzuje pomoci jejich tvare.

Rád by si s ní vykládal, ale jakmile se podívá na hodiky, zjistí, že má jistý skluz, otevře pusu a nevinně se na Annie otočí. "Víš, že bych si rád povykládal, ale budu muset jít. Chtěl bych jít na tu akci..." zvedne se a najednou si něco uvědomí. "Nechtěla bys tam hodit?" zeptal se jí tedy a pokrčil rameny. Nechtěl se tvářit, jako by mu až zase nezáleželo.

Jeho výraz ji zarazí přijde jí, že se s nímoc bavit nechce. A o chvilku později to také tak nějak potvrdí. "Dnes je vlastně ta akce...no nechci tě nejak obtěžovat, přece jen určitě máš s někým nějaké plány, jinak by jsi z toho nebyl tak ve stresu, že jdeš pozdě." řekne upřímně. Rozhodně nechce někde dělat křoví.
Pokusí se vstát a uklidí hrnečky. Chůze je už o dost lepší, od té doby co převzal její bolest je prakticky vyléčená, jen to občas píchne. Hrnečky hodí do myčky a otočí se zpět na Joshe. "Musela bych se převléct a tak."