Relli´s house

Relli začala padat k zemi, tak jsem ji rychle popadl do náruče. Porozhlédl jsem se kolem a zahlédl dům s jejím jménem, tak jsem ji tam donesl a zavzvonil. Po chvíli stále nikdo neoteviral, tak jsem zkusil jestli je zamčeno a vida, nebylo! Tak jsem vešel dovnitř a opatrně jsem Relli položil na pohovku a sedl si naproti ní do křesla, vzal si svoji knihu a začal si z ní číst.

Slyšela, otáčení stran knihy. Někdo u ní teda seděl. Chtěla k němu promluvit, ale nemohla ani otevřít oči. Neměla tušení, co se stalo, ani co se děje teď. Až po chvíli, zkusila pohnout rukou. Povedlo se jí to a taky si dlaň položila na čelo. Pomalu zamrkala. Chvilinku ležela takhle a po té se otočila směrem k sedící postavě. Na jednu stranu ji nepřekvapilo, že tam seděl její andělský přítel.

Vyšla jsem ze svého domu a zamířila k sousednímu. Postavila jsem se před dveře a chvíli čekala. Prohrábla jsem si své vlasy a zazvonila. Na ruce se mi houpala taška, ze které koukal vršek nějaké láhve. teprvne nedávno jsem se přestěhovala a chtěla jsem zaujmout nové sousedy. Nasadila jsem úsměv na tvář a čekala, jestli někdo neotevře, při čemž jsem se i rozhlížela okolo občas potřásla hlavou, abych si dostala vlasy z obličeje.

''Už jsi vzhůru jak vidím.'' Odpověděl šťastně, přestal si číst a podíval se na Relli. Najednou někdo zazvonil. ''Myslím že máš návštěvu.'' Podivil se, zvedl se a chystal se odejít zadním vchodem.

Usmála se, když si všimla jeho výrazu. Ale po reakci na příchozí návštěvu zavrtěla hlavou a když procházel kolem ní, chytila ho za zápěstí a smutně se na něj podívala. "Nechoď..." Nečekala na jeho reakci a pokusila se vstát. "Mohl bys jí prosím jít otevřít?" Usmála se mile a šla si pro hřeben. Takhle nikam nemůže.

Nějakou chvíli tam čekala, až se opřela zády o dveře. Asi si řekla, že nikdo není doma. Dívá se na oblohu a nejspíše přemítá o tom, jaké by to bylo teď roztáhnout křídla a rozletět se. Rychle tuto myšlenku zase zapře a jen tak relaxuje. Moc nevnímá okolí a poslouchá šustění stromů ve větru.

Pomocí kouzla skryl svá černá křídla a pomalu vyšel z velkého domu, který patřil Relli a její rodině. Spatřil krátkovlasou dívku která se opírala o branku, přistoupil k ní a váhavě promluvil. ''Zdravím, děje se něco?'' Mile, ale nejistě se usmál.

Rozčesala si posledních pár pramenů vlasů a zadívala se přes sklo ven, na Jackoba a, pro ni neznámou, dívku, která byla, podle vzhledu, jak si ji letmo stihla prohlédnou už dříve, nová sousedka. Všimla si i, jak je Jackob v koncích, co se týče konverzace. Rychle tedy uložila hřeben a běžela k brance. "Zdravím." Pozdravila jsem a po tváři se mi rozlila rudá barva. Není moc lehké komunikovat s dospělými, když jí bude 18 teprve za rok.

Jakmile uslyšela kroky, tak se znovu rovně postavila přede dveře a usmála se na kluka před ní. Čeka spíš majitelku domu, ale tak co. "Zdravím. Jsem vaše nová sousedka. Moc ráda vás poznávám. Ehm. Tady jsem něco donesla. Snad přijde k chuti." Usmála se na něj a podávala mu papírovou taštičku s vínem. Potom k nim přijde ještě dívka. Zatváří se docela zmateně a prohlédne si oba. "Ehm. Přinesla jsem něco na seznámení, ale pokud ruším, tak zase mohu jít." Řekla, protože se začala bát, že je při něčem vyrušila.

Kompletně znervózněl a s rozklepanou rukou si nejistě přebral taštičku s vínem. ''Děkuji a ne nerušíte.'' Řekl nejistě, zadíval se do země a začal dloubat loktem do o něco méně nervózní Relli a doufal, že s něčím přijde.

Jackob do mě několikrát dloubl a čekal na to, co vymyslím já. Podívala jsem se mu do očí s nevyřčenou otázkou: Vážně?
Otočila jsem se zpátky na návštěvu a zkusila překonat nervozitu. Není teď opravdu na místě. (branka už byla otavřená, jasan? ) "Chcete jít dál?" Zeptala se mile a tentokrát už poměrně sebevědomě. To by šlo. Mlčky se pochválila a čekala na odpověď sousedky stojící před ní.  Mohli by jsme se lépe seznámit a třeba by se i z tohoto klepajícího se stvoření vedle Relli mohl stát anděl, kterým by měl být.

Trochu jsem se uklidnila, když řekl, že neruším, ale stejnak jsem byla z jejich nervozity trochu nervozní. Ale i to mě po chvíli pustilo. "Děkuju. Ráda. A jmenuji se Angelika Clarkson. Doufám, že spolu budeme vycházet." Usmála jsem se na ně a vyšla za dívkou do domu. "Máte to tu moc hezké."

Váhavě se usmál. Sledoval každý Angeličin pohyb. Ale ne proto, že by se něčeho bál, jen prostě a jednoduše, aby věděl, jak si s ní povídat. Nevěděl jak si povídat s rasou, kterou byl též on sám. Snažil se o to několikrát, ale vždy se buď zakoktal, nebo něco horšího. Nechat raději téměř vše na Relli a pouze se tiše představil. "Já se jmenuji Jackob Leaves." Odpověděl ji na její otázku, která se týkala jejich jmen. Byl si jist, že toho Relli namluví více, než on. Přece jen to byla téměř vždy ona, kdo začínal konverzace i mezi námi.

Už se usmívala a vedla je oba dva dovnitř. Nebyla si jistá, zda je dobrý nápad vodit do domu kohokoliv, když rodiče nejsou doma, ale na druhou stranu s jejich návyky, by se za ně akorát styděla. "Těší mě, já jsem Relli Light. A též v to doufám. A nejen já, že?" Zazubila se, podívala se na Jackoba a prováděla je zahradou až k téměř prosklené místnosti, kde nezůstali dole, ale vylezli po stabilním žebříku nahoru. "Bohužel k jídlu toho moc není, nečekala jsem návštěvu. Takže..." Odmlčela se. "Chcete něco k pití? Nebo mám rozdělat toto?" Zeptala se, vyzdvihla taštičku a podívala se z Angeliky na Jackoba.

Cítila jsem, jak se mi křídla snažení dostat ven, ale zase rychle jsem je dostala dovnitř, ale neuniklo mi tiché bolestné syknutí. Když jsem procházela kolem toho kluka, tak jsem e na něj přátelsky usmála. "Notak. Já nekoušu." Řekla jsme mu, protože jsem viděla jak je nervozní. Nevypadala jsem o moc starší než oni dva. Možná spíš blíže věkem k tomu klukovi. teda Jackobovi. "Rozdělej to víno. Je dobré. Jenom se chci zeptat. Vy tu bydlíte spolu....? Nadhodila jsem opatrně, protože jsem si pořád nebyla jistá s kým vlastně sousedím.

''Děje se něco, že tady syčíš?'' Zeptal a zasmál se nervózně. A kompletně ignoroval co prvně řekla a pokusil se otevřít víno. ''Věřím že je dobré.'' Na chvilku se odmlčel a jen co se mu podařilo otevřít víno tak pokračoval. ''Ne nebydlíme, já jsem tady také na návštěvě.'' Řekl překvapeně a nejistě.

"Dobře." Souhlasila s úsměvem. "No.. Tak trochu mě po něčem zachránil." Odpověděla jsem váhavě. "Můžeme si tykat, když jsme ze sousedství?" Zeptala jsem se, ač neprávem. Měl by se ptát starší. Počkala jsem na odpověď a sešplhala dolů pro tři sklínky. Když jsem se vrátila, pokusila jsem se rozdělat víno.

"Ale. Problémy s křídly. Už jsem je dlouho neroztáhla a oni chtějí ven. Hrozný pocit." Zasmála jsem se a trochu se prohnula v zádech, protože mě začaly bolet. Sedla jsem si do křesla a přehodila nohu přes nohu a usmála se na dívku. "Samozřejmě. Nejsem o tolik starší co vy dva. teda přinejmenším mentálně." Byla to bohužel pravda. Vypadala jsem už přes století pořád stejně a pořád jsem se stejne chovala.

''Tak proč ta křídla neroztáhneš?'' Zeptal se opatrně. Podal Relli víno, které se mu již podařilo otevřít a opatrně se posadil naproti Angelice, aby nepoznala, že schovává svá křídla pomocí kouzla neviditelnosti. ''Jen aby si s nimi potom neměla problémy.''

Posadila jsem se. Přijala nabízené víno a po odpovědi, na otázku, na kterou se zeptal Jackob, jsem rozvedla konverzaci, která trvala poměrně dlouho. Můj další návrh však zněl: "Co takhle bar?"

"Jsou hodně velká. Bojím se, abych něco neudělala těm věcem okolo." Řekla jsem, ale záda mě už bolela, takže jsem je chtěla rozprostřít, ale při Rellině další otázce jsem jen zavrtěla hlavou. "Spíš ne. Už budu muset jít. Ráda jsem vás oba poznala. Mějte se." Usmála jsem se na ně a oba objala. Při čež jsem si všmla, že má Jackob jen zneviditelněná křídla, ale nic jsem neřekla. Potom jsem vylezla ven a odešla k sobě.

Po tom co Angelika odešla, tak jsem tam ještě chvíli stál v šoku, protože jsem si uvědomil svou chybu. A to bylo, že nejspíše cítila má křídla a povzdychl si. ''Tak, co ten bar?'' Zasmál se. ''Jdeme tam?''

S úsměvem jsem ji objala též. "Dobrá tedy. Tak se zatím měj." Řekla a šla ji vyprovodit. Ještě přede dveřmi ujistila Jackoba, že rozhodnutí neměním, ani kdybych se musela zpět plazit.