Čarodějná knihovna

"No, tak fajn no. Klidně mu zavolejte. Co s tím on nadělá?" Řekla knihovnici takovým... namyšleným tónem. Odešla do dětského oddělení, a tam si začala číst příběh o koních. Četla si ho chvíli, asi jen deset, či patnácr minut. Víc určitě ne. Sundala si boty, která strčila pod křeslo a šla opět do toho oddělení. Sebrala tam tu samou knihu, kterou si četla, a odkráčela s ní na dětské oddělení. Když tu knížku četla, byl na ní vydět tak trochu strach. Ale občas se u toho falešně zasmála, aby si nikdo nevšimnul, že čte knihu pro dospělé. Když už otočila na osmnáctou stranu, byla velice vyděšená, a vůbec se nesmála.

Začala se smát, když viděla jak toho malého haranta ta knihovnice setřela. Co si o sobě sakra ta holka myslí? Bože takového fracka jsem dlouho neviděla... Sledovala Jak knihovnice odchází. Vstala a sledovala tu holku. Jakmile se zase vrátila do dospěláckého oddělení, jen zalápala po dechu. Copak si neuvědomuje, že jí můžou vyhodit? Ale co... dobře jí tak.
Pokrčila rameny a šla si sednou někam pryč. Doufala, že té holce někdo přistřihne křidýlka, ale ona nebyla ten, že by na ní šla žalovat. Naopak neměla potřebu být v její blízkosti, s někým takovým by se nekamarádila. Mrkla na hodinky a odfrkla si.Bože to je času. Vzala si zase jinou knihu a usednula na sedačku. Dále se věnovala čtení.

Začala se smát, když viděla jak toho malého haranta ta knihovnice setřela. Co si o sobě sakra ta holka myslí? Bože takového fracka jsem dlouho neviděla... Sledovala Jak knihovnice odchází. Vstala a sledovala tu holku. Jakmile se zase vrátila do dospěláckého oddělení, jen zalápala po dechu. Copak si neuvědomuje, že jí můžou vyhodit? Ale co... dobře jí tak.
Pokrčila rameny a šla si sednou někam pryč. Doufala, že té holce někdo přistřihne křidýlka, ale ona nebyla ten, že by na ní šla žalovat. Naopak neměla potřebu být v její blízkosti, s někým takovým by se nekamarádila. Mrkla na hodinky a odfrkla si.Bože to je času. Vzala si zase jinou knihu a usednula na sedačku. Dále se věnovala čtení.

S rukama v kapsách a hlavou sklopenou vejde pomalým krokem do knihovny.Jakmile vejde dovnitř,hlavu zvedne a rozhlédne se kolem dokola po té knihovně,kolik tam toho je.Vytáhne ruce s kapes a rozejde se do jedné uličky,aby si prohlédl co tam je za knihy.Čte si každou knihu,která tam je a když ho nějaká zaujme,vezme jí do ruky a otevře.Pár slov si přečte a hned jí zase uklidí.Nehledá žádnou konkrétní knihu,takže žádnou nemá v ruce déle jak pět minut.Projde takhle celou uličku a přejde hned do další.Až po nějaké době najde knihu,kterou nedokáže pustit z ruky.Jsou tam zajímavé kouzla,které se mu líbí.Vezme tedy tu knihu a odejde si s ní sednout na volné místo.Udělá si pohodlí a začte se do knihy.

Netrvalo to dlouho, co se vrátil domů, mu volali z knihovna, že jeho sestra tam vyvádí zase nějaké problémy. Hned nasedl do auta a jel do knihovny. Začínal toho mít plné zuby, snažil se, živil ji, ale ona se chovala jako malý spratek. Ať dělal cokoli bylo to špatně.
Ani nikoho nepozdravil, když vešel. Rádoval si to rovnou do dětského oddělení. "Kde je?" zeptal se trochu prudčeji knihovnice. Když mu ukázala Sarah šel k ní a podíval se na tu knihu. "nejsi na takové knihy malá?" zeptal se jí a založil ruce na prsou, jeho výraz hovořil o tom, že není radno ho dráždit ještě více.

Dnes toho na ni bylo hodně tak si řekla, že by šla do knihovny. Vejde rozhlídne se a jde k jedné poličce s knihami. Jede prstem po každé knize od shora až dolů. Hledá knihu svoji rodiny. Kterou po chvíli najde. Povzdychne si a potom se usměje. No konečně jsem ji našla pomyslí si. Není to moc malá kniha naše rodina byla velká a potom už ne jsem jediná z rodu Parker. Měla jsem bratra ale netuším kde je. Je to jediný člověk který mi doopravdy chybí a chtěla bych ho potkat ale asi ne no. Nad tímhle ji ukápne slza. Hned si ji utře a vydá se ke stolku kde si sedne a začne se prohrabovat minulostí. Nad něčím se usměje nad něčím zase ne.

Zvedne po nějaké době hlavu,aby trochu pohl hlavou a neměl jí pořád jen sklopenou dolu.Trochu s ní zahýbá a přitom si všimne dívky s ne zrovna malou knihou.Pozvedne nad tím lehce obočí a vydechne.Takovou knihu bych nechtěl číst.Okomentuje a dívá se přitom na ní,aby věděla,že ty slova byli právě na ní mířený.Po chvíli už hlavu sklopí a zase si přečte pár vět,aby neskončil v půlce.Sice ho to čtení dnes moc nebaví,ale lepší si číst,než se někde procházet bez cíle a nudit se.Nudit se sice zvládá i tady,ale může si kdykoliv stoupnout nebo si sednout,chodit a nebo si jen tak mezi regály hrát s kouzli.

Je zajímavé že vždycky když si tu knihu vezme tak je tam něco nového. Usměje se nad tím. Až teď ji doje, že to asi nebude jenom tak. Buď za prvý není jediná Parker nebo za druhé někdo si dělá srandu z její rodiny a to by ji hodně vytočilo. Když uslyšela klučičí hlas a co říká tak ji asi docvaklo že to bylo na ni ale chtěla dočíst stránku tak že na to nezareagovala. Když ji dočte zvedne hlavu od knížky podívá se na ni kluka na proti. Proč ne? Je to docela zajímavý. Usměje se. Myslí si že by každej měl vědět o své rodině co nejvíce. Vzpomene si na svoji rodinu. Po chvíli toho nechá a zase začne číst.

Zvedne hlavu od knihy,když mu položí otázku na to,co řekl.Zajímavé to být může,ale ta kniha je trochu velká.Divím se,že se ti chce to číst.Usměje se lehce a zavrtí nad tím hlavou.Kdyby jemu dali do ruky takovou knihu,ani by jí neotevřel,kvůli velikosti.Sklopí zase hlavu a dočte si stránku.Hned potom otočí na další a pokračuje ve čtení.Další sice už není tak zajímavé a ani mu zrovna k ničemu nebude,ale projede to očima,kdyby se tam náhodou objevilo něco,co by ho mohlo zajímat,aby to neprojel a pak nelitoval.

Dočte větu. Aniž by se na něho podívá a řekne.Myslím že takovou knihu má vaše rodina taky. Jenom asi menší. Dořekne a zase čte stránku která je o její prababičce. Prababička byla moc milá a hodná paní, která mělo hodně přátel. Ale potom co se jí stalo tak se na ni všichni vykašlali. Jenom rodina ne. Od té doby neměla ráda lidi. Ani moc ne čaroděje, protože ji mohli pomoc ale oni ne. Měli moc práce a tohle bylo zbytečné. Ale tohle se nikdy čaroději nesmí dozvědět je to rodinný tajemství i když nevím proč by to neměli vědět. Tyhle pár stránek měla moc a moc ráda, protože byli zajímavé a dobrodružné.

To je možný,ale nikdy jsem se nesnažil jí hledat.Někdy je lepší rodinnou minulost neznat.Bál bych se,že se tam dozvím něco,co bych vědět neměl.Pravda,že občas přemýšlel nad tím,že by jí mohl zkusit najít a něco si přečíst,ale nikdy se k tomu nedostal právě z důvodu,že se bojí co by se tam dočetl.Ty se nebojíš toho,že se tam dozvíš něco,co tě třeba navždy poznamená?Pozvedne obočí a přestane si číst tu knihu,která ho stejně nebaví.Zajímá ho teď,co mu na to odpoví dívka,která sedí u toho stolu zcela sama s tou velkou knihou.Přisedl by si k ní,ale ani se mu nechce vstávat.Dnes ho skoro nic nebaví a nic se mu nechce.

Zvedla hlavu od knížky podívala se na něj.Chvíli přemýšlela jak odpovědět ale potom řekla tohle.To je tvoje věc jak se tomu postavíš. Kdybych se v té knížce dozvěděla něco nového tak by to byl zázrak. To co té knížce je už mi říkala mamka s taťkou když jsem byla malá holka. Když jsem byla malá tak jsem se bála jako ty ale čím si starší tak každá vzpomínka je dobrá ikdyž je špatná. Byla to pravda. Chybí ji rodina. Chybí ji bratříček a mamka ale i taťka s kterým neměla moc dobré vztahy. Co by dala za to je jenom vidět.

Tak to jsi měla štěstí,když ti o tom tvý rodiče vyprávěli už jako malé holce.Určitě to bylo lepší,než nějaké pohádky.Usměje se mile,když vidí,že už se do knížky znovu nezačetla.S těma vzpomínkami máš pravdu,ale je taky otázka jestli si vůbec vzpomenout chceš.Vydechne.Myslím to tak,že když o nich čteš stýská se ti víc,než když si čteš knížky jiné a na ně příliš nemyslíš.Polkne.nechce jí odrazovat nebo jí svýma řečma nudit,ale musel jí říct svůj názor na tohle čtení.Kdyby věděl,že mu to rodiče jen na pár chvil vrátí,četl by jí dennodenně,ale takhle tu knihu raději nechává schovanou a pro něho jako by neexistovala.

Bylo to lepší než pohádky.
Rodiče tam vždycky řekli něco vtipného o sobě nebo jinýho člena rodiny. Takže někdy to nedávalo ani smysl ale všichni jsme se potom smáli. Nad tím se zasmála, protože některé příběhy byli tak vtipné že si je pamatuje do teď. To záleží na člověku. Ale někdy by si na to měl udělat čas, protože rodina hodně důležitá i když to někdy tak nevypadá. S těma knížkami máš pravdu. Nad touhle knížkou si vzpomeneš na ty šťastné chvíle nebo ne ale to je jedno. Ale v každé knize by se měla najít něco o rodině. Nebo alespoň u mě to tak je. Usměje se.

Tak to si umím živě představit.Usměje se o něco víc.On takový rodiče neměl,ale i tak je měl rád.Věřím,že kdybych našel knížku o mojí rodině,taky bych se tam hodně dočetl.Ale hodně se jí vyhýbám.Co kdybych se tam třeba dočetl,že moje praprapra babička ovládala černou magii nebo,že můj pra děda své kouzla zneužíval.*Pousměje se.Má hodně velkou fantazii co se týče obsahu té knihy o jeho rodině.Vždy když si chce něco v ní přečíst,přepne na to nejhorší a raději jí nevyhledává.

Zasměje se nad ním. Třeba by jsi to tam dočetl a pod tom by bylo napsáno vtip nic takového se nestalo.
Třeba by jsi zjistil že tvoje praprapra babička byla hodná a pomáhala ostatním a tvůj děda pomohl jiné nadpřirozené bytosti a potom se do ní zamiloval a dál a dál Usměje se i když by to možná mohla být pravda. Zavřela knížku jak ona říkala rodinou encyklopedii.   Možná by si byl překvapený? Ale to je jenom na tobě jestli si to přečteš nebo ne. Ale každý by si to měl aspoň jednou přečíst podle mě.

Uz docetla svou posledni knihu kterou mela doma, takze si potrebovala okamzite zajistit nejake nove. Oblekla se tak nejak pohodlne a vydala se smerem ke knihovne.
Nemusela si knihy kupovat, libily se ji knihy ktere prosly mnohe, knihy na ktere sahlo plno rukou a byly v ruznych domacnostech, tak nejak ji to fascinovalo. Tolik toho prosly a kolik dobrodruzstvi skryvaji uvnitr. Dobrodruzstvi v dobrodruzstvi.
Kdyz veska dovnitr zamirila si to primo mezi regaly a zacala zkoumat kterou si vybere tentokrat. Ale uslysela znamy hlas, nechtela tomu ani verit...zase on, ten ktery ji narkl z toho ze hazi pecivo labutim.
Vystrcila hlavu zpoza regalu plneho knih a podivala se zda mela pravdu. Ano, nemylila se. Podivala se na nej a potom na tu malou.
Nechtela se do toho plest, tak si hledela sveho. Pobrala si nekolik knih, popravde asi tolik ze ji nesla videt hlava jak je nesla. Pomalu se sourala k pultiku s knihovnici, ale nesikovne doslapla na pravou nohu ktera se ji podemkla a ona se natahla a dopadla primo do hromady knih. "Sakra, sakra, sakra!" Zacala nadavat a automaticky si prohmatavat kotnik, aby zjistila jak velkou skodu si provedla.

To je pravda.Třeba bych se tam dočetl něco takového.Ale je to pořád jen možná.Pokrčí ramena.V něčem měla pravdu a to hlavně v tom,že by si tu knihu měl aspoň jednou přečíst.V tom máš nejspíše pravdu.Uzná nahlas to,co řekla.Možná dám na tvoje slova a zkusim jí najít.Máš pravdu v tom,že bych mohl být překvapený.Usměje se mile.Úplně obrátila jeho negativní myšlenky ohledně té knihy.Myslíš,že bych si mohl přisednout,abychom od sebe nebyli tak daleko?Zeptá se nakonec.

To jsem ráda. Aspoň jsem řekla něco chytrého Tohle od něho nečekala že řekne ale byla ráda když to řekl. Rozhodí ruce.Uchechne se nad tím a zasměje se.Můžeš.Máš místo na levé straně Ukázala na levou židli. nebo na pravé straně.  Ukázala na pravou židli.

Já myslel,že to bylo záměrný.Usměje se.Netušil,že to bude brát takhle.Usměje se zeširoka,když mu hned ukáže kde má místo na sezení.Ihned se zvedne a i s tou svojí knihou,kterou si vzal na čtení,dojde ke stolu kde sedí.Odloží knihu na stůl a posadí se na židli.Mimochodem jsem Joshua.Představí se jménem,když už sedí s ní u stolu a od začátku toho rozhovoru jí tyká,jako by jí znal odjakživa.

Uchechtla si a řekne.To bych si nedovolila. Dá ruku na místo kde je srdce a vydechne všechen kyslík z plic. Je to strašně milý kluk. Joshua to je mi nějaký povědomí no to je asi jedno. Hezké jméno a mě nějak povědomé. Já jsem Isabela. Podá mu ruku. Vždycky to tak dělala tak teď to nebude výjimka.  Usměje se na něho přátelským úsměvem.

Je to povědomé?Neříkej,že už jsme se někde viděli a já jsem na to zapomněl.Vydechne.Podá jí taky svou ruku a lehce si s ní potřese.Máš taky moc hezké jméno.Tvý rodiče si dali na jméně hodně záležet,co?Usměje se mile.Isabel mu přijde jako fajn holka a o to víc přemýšlí nad tím,zda jí opravdu už někdy někde viděl.Na někoho jako je Isabel by asi jen tak nezapomněl,ale někdy se stávají i divnější věci,než to,že by na někoho zapomněl.

Čekal na odpověď, které se mu evidentně nedostávalo, tak jí knihu prostě sebral. "Podívej Sarah, já se snažím tě vychovávat, ale ty mi jenom háziš kameny pod nohy. A jen abys věděla, není to moje povinnost se o tebe starat. Nerad to dělám, ale dál se budeš chovat jako fracek a já to přestanu trpět. Moje poslední slovo." prohlásil neoblomně. Když jí nedá lekci nepoučí se, ale doopravdy by se jí asi nikdy nevzdal, má ji rád, i když jsou nevlastní sourozenci.
Zavrtěl hlavou. "Uvidíme se u veřeře."
Řekl už mírněji a zamířil vrátit tu knihu. Když jí zařazoval, uslyšel jak vedle někdo kleje. Došel tam a viděl jak nějaká dívka se válí v hromadě knih. Neviděl jí do tváře, ležela totiž k němu zády. Rychle k ní doběhl. "Jste v pořádku sleč---
aaa paní "dlužím vám ještě pokuu"" zasměje se a natáhne k ní ruku. Ta holka je jak magnet na průšvihy.

Ležela tam jak placka. Pod zadkem knihy, kolem sebe knihy. A ona si masírovala podvrtnutej kotník. Jak se jí tohle mohlo stát na rovné zemi je i jí samotné záhadou. Doufala, že ji nikdo neviděl, ale to se šeredně mýlila.
Otočila se za hlasem, který byl očividně velmi pobavený. "V pořádku jsem, teda můj kotník moc ne, ale to se rozchodí." pousměje se aby nevypadala tak vážně a pokusí se vstát. Opře se o jeden stoh knih, který stále držel pohromadě a se zasyčením vstala a snažila se došlápnout na bolavou nohu. Marně.
"Pokutu? Prosím..?" teď si nemohla ani vzpomenout na to jak se pořádně jmenuje, než aby vzpomínala na pokutu. I když před pár minutama o tom věděla.
"Labutě že ano? A nevyřešili jsme to náhodou jen napomenutím pane strážník?" zasměje se a znovu se pokusí došlápnout. Teď si připadá jako doktorka na baterky, dokáže pomoci každému jen ne sobě. Tak je pravda, že tady nemá nic k tomu potřebného. Ale možná by tady měli mít lékárničku.
"Je mi to neskutečně hloupé, ale mohl byste se poptat jestli tady nemají lékárničku? S největší pravděpodobností se k paní knihovnici ani nedostanu." zaúpí lehce bolestí a opře se o jeden regál s knihami. Teď si připadá opravdu hloupě, nikdy by neprosila někoho cizího o pomoc a ještě k tomu policistu, který si ji pamatuje jak překračovala zákon.

Sehnul se k ní, ale ona se zrovna zvedala, ta k jí chytnul za obě předloktí a pomohl jí na nohy, čekal dokud nedošlápne. Jakmile zjistila, že to asi není úplně v pořádku podepřel ji a pomohl jí do křesla co bylo asi dva metry od té hromady. Poté začal pomáhat knihovnici se sbíráním těch knih.
I přes to jí slyšel, jak se snažila vybavit odkud ho zná.
"Vlastně si myslím, že jsme to nevyřešili vůbec, vzhledem k tomu, že se objevila moje sestra." připomněl a dal poslední knihu na hromadu. Všiml si, že kousek od nich je ještě jedna kniha, znal ji a četl ji. Nějak mu došlo, že si ji chtěla Annie pujčit. Pomalu jí zvednul a šel ji vypůjčit místo ní.
Po pár vtřinách jí Annie donesl. "Tady máte..." podal jí knihu. Nakonec se sehnul a co nejšetrněji jí sundal botu a zkusil její kotník. "Mhmm mám sice kurz první pomoci, ale tohle je na mě patrně složitý případ..." řekl, aby zakryl, že vůbec neví, co s tím kotníkem má. "Spíš byste měla jít k doktorovi, jestli chcete hodím vás tam, jsem tu autem." nabídne jí opatrně, nechce, aby si myslela, že to myslí nějak špatně. A šlo by to myslet špatně? "Obyčejné, ne policejní..." dodá hned, když sám neví proč.