Les vlkodladů

"To ja mam zase sushi docela rada." Pokrci rameny. "I kdyz to zni jako kanibalismus." Lehce se zasmeje ale to se Sky uz otoci a zacne odchazet.
Cekala prudkou reakci, prece jen, prave ji rekla ze se jmenuji stejne. Kdyz se proti ni vyhruzne postavila jen si zalozila ruce na prsou a ani se nehnula. "Myslis ze jsem si to vymyslela? Proc bych to asi delala?" Rekne vazne a neuhyba pohledem. "Budes snad chtit nejaky prukaz? Zrovna u sebe zadny nemam, na beh si prukaz neberu." Rekne dotcene.
"Take jsem si myslela ze jsem posledni Emerson. Ocividne ne..." doda jiz klidneji ale je pripravena na protiutok kdyby na ni nahodou vystartovala.

Protočí oči nad její poznámkou o sushi, ale nijak na to už nereagovala.
Vůbec se jí nelíbilo, jak klidná zůstávala, to jí ještě víc popudilo, ale to co řekla. Vůbec to nedávalo smysl. No jo, proč by si vymýšlela. Nemá důvod... Ale ani ona neuhne pohledem. Jenom ji jím probodává. Kdyby ostatně mohl pohled zabíjet, Merliah by už nežila.
Dořekne poslední větu, ale Skylar se ani nehne, tedy alespoň pár vteřin. Dojde k ní tak prudce, ale nic jí neudělá. Chce jí jenom hledět přímo do očí, až řekne to co řekne. "Ty. nejsi. moje. dcera... moje dcera už dávno nežije." zavrčí jí do obličeje, ale znovu si ji prohlédne, nechce si to připustit, ale pak by dávalo smysl, proč vypadají stejně. "Jednoduchá otázka... kde jsi vyrůstala... jaká země to byla." ví, že její dcera zůstala ve stejném státě ale ona musela odejít...

"Myslis ze me to dava smysl? Ze ke me do ordinace prijde holka, ktera vypada stejne jako ja? Vazne k zblazneni. Potom zjistim ze mame stejne prijmeni. Dalsi skvela zprava." Rekne lehce sarkasticky, opravdu si neni jista jestli tady ztraci cas, ale zkusit to musela.
"Nerikam ze jsem tva dcera. Jen rikam fakta tak jak jsou." Po slove dcera se lehce zatrepe...poprve to snas vyslovila nahlas.
Po jeji dalsi otazce se nemusi ani zamyslet. Z Bulharska neodesla nikdy. Teda az do doby nez se objevila tady. "Bulharsko. Nikdy jsem ho neopustila, nez jsem se dostala sem do tohohle vezeni." Rekne lehce nastvane. Nema to tady rada, ale musela se s tim naucit zit. A taky ji nastvalo ze vice necestovala. Ted uz nemuze.

Ignorovala ten její žalostný hlas, vůbec jí to nezajímalo, čekala jenom na odpověď na její otázku. Když jí konečně dostala, chvíli se tvářila, jako by se snad přeslechla. Poté udělá pár kroků dozadu a převrátila se dozadu. Zachytila se pařezu a dosedla na něj. Je možné, aby ta holka vypadalo jako já, měla stejné příjmení jako já, žila ve stejné zemi jako já a stále nebyla z mé rodiny? Aby nebyla moje dcera. V očích se jí objeví náznak slz. Stočí k ní zrak. "Kolik ti je?" zeptá se jí skoro šeptem, ona to však v hlavě měla spočítané. Pokud vysloví to jedno jediné číslo, je to ona. Je to moje dcera. přiloží si ruku k bradě a z části zakryje své rty. To je šílené.

Jeji vyraz ji docela vydesil. Ale chtela se dozvedet pravdu, prece jen sama si s tim zacala. Vzdycky si myslela ze ji matka opustila, ze ji nechtela, proto si prijmeni zkratila na pouhe E. ale ted kdyz slysela pribeh snazila se, spise doopravdy chtela aby to jeji mama byla.
Chtela ji zachytit ale kdyz dosedla na parez uvolnila se. Udelala par kroku k ni a podivala se na ni. Vypadala hladove a nervozne.
"Kolik ze mi je? 541. A ne nemusis to pocitat. Sedi to." Rekne odhodlane, ona to uz mela davno spocitane. Sledovala ji, jak bude reagovat. Ona na to byla pripravena, tak nejak neco tusila, ale Sky ocividne ne.

Těká očima zleva doprava, to nemůže být možné. Její dcera je tady, přímo před ní, proč si to setkání ale představoval jinak? Měla by být šťastnější skočit jí kolem krku, ale je ze všeho tak v šoku, že již nedokáže vyslovit ani hlásku. Podívá se na ni a vybaví se jí ta vzpomínka, kdy ji viděla naposledy a jako by skutečně v ní viděla doopravdy to malé miminko, co držela v náručí. Pomalu se zvedne, slzy jí tekly, ale to jí nezajímalo. Chytla ji za tvář a donutila ji se na ni podívat. "Narodila jsi se přesně 10. června." řekne jí, už nepokládá otázky, pravdu už zná. Dívá se jí do očí, a jde poznat jenom z jediného pohledu, jak je v šoku, dojatá i šťastná zároveń. "Ale... jak je to možné... měla jsem za to, že on... tvůj otec nebyl nadpřirozený... ale ty jsi siréna... můj bože, moje dcera je siréna... ale můžu ti říct, že nějak takto jsi v mých představách vypadala... já nevím, co říct, určitě máš tuny otázek... ale jak to bylo už víš, já tě neopustila, nechtěla jsem..." ujistí ji hned a chytne ji za ruce, snad jenom aby se ujistila, že nikam nepůjde. "Měla jsem za tebe bojovat více... Dokážeš mi odpustit? I po tolika letech... "

Sleduje ji, stoji naproti a jen se na ni diva. Sama presne nevi co by mela v tehle situaci delat. Posloucha ji, kdyz zminila datum jejich narozenin jen souhlasne prikyvla.
"Muj otec byl take sirena, nikdy to nedaval znat...bylo mi to ale pouze receno, nevim co je presne pravda. Myslela jsem ze jsi me opustila a dala pryc. Ale ted vim ze to neni pravda..." rekne a mirnym usmevem a nakroci k ni. Kdyz ji stiskne ruce pevne ji chyti. "Nemam ti co odpoustet. Kazdy v tu chvili mel svou vlastni pravdu. Kazdy veril sve vlastni pravde, ale byla to lez. Ja neumrela, ty jsi me neopustila. Mohly bychcom si vycitat spousty nedulezitych a naprosto hloupych veci. Takze nemam ti co odpoustet." Rekne uprimne. No jo jeji proslov, teraput se v ni nezapre.
Ale uz to nevydrzi, pusti ji ruce a obejme ji, silne...ted si pripada znovu jako mala holcicka.

Bylo to jenom ujištění, ale přesto jí to vyrazilo dech. Zavrtěla hlavu, vážně nevěděla, co v takové situaci udělat.
Když začne mluvit o jejím otci, netváří se nijak potěšeně, přece jenom ji nechal, když ho potřebovala a proto si nemohla nechat svoji dceru, vlastně Merlii. Vždycky ji zajímalo, jak se jmenuje a teď to ví. Její dcera se jmenuje Merliah. "Ale ty jsi celých tě 400 let věřila, že jsem tě opustila." zašeptá jí do obličeje. Věděla, že něco jí museli říct, přece jenom nemohli Skye vymazat z povrchu zemského, ale, že si ona myslela, že jí opustila jí tak bolelo.
Když jí obejme, je chvíli zaražená, nakonec ji však k sobě přivine. Začne jí hladit po vlasech. "Určitě máš spoustu otázek," nadnese jednoduše. Kdo by neměl.

Když je v jejím obětí cítí se tak nějak dobře. Klidně, jako už dlouho ne. Potom se od ní lehce odtáhla a zadívala se na ni. "Ale teď vím, že to nebyla pravda a to je podle mě nejdůležitější." řekne klidně a vážně.
Po otázce na otázky se zamyslí. Nepřemýšlela nad tím, vždycky si myslela že ji matka opustila a nechtěla to řešit. Nechtěla se k tomu vracet a nechtěla nic vědět, raději...bála se že zjistí něco hrozného. Ale teď je tady, stojí před ní. "Zajímalo by mě jak jsi nemohla vědět, že byl otec siréna. Vždyť...to je strašně divné." řekne přemýšlive, opravdu by jí to zajímalo. Jako ne že by se nadpřirozené bytosti nějak samy představovaly, ale stejně...přece se milovali. Alespoň chvíli.

Když se od ní odtáhne, pozvedne jedn obočí a posadí se na kládu, co u nich byla Merlii stáhne s sebou. Poslouchá co jí chce říct. "Měla jsem v plánu se vrátit. Chtěla jsem ale počkat pár let, byla jsem chvíli upír, kdybych se vrátila hned... neovládala jsem se jako upír... prohlédala bych každou vesnici, každý dům, každou chatku jenom, abych tě našla...." na chvíli se odmlčí a podívá se dolů k zemi. "Merlio, nechat mého otce vyrvat ti mě z náručí, toho jsem nejvíc litovala ve své životě. Měla jsem bojovat více, abych si tě mohla nechat, ale neudělala jsem to. Tak jsem celých těch pět set let se ujišťovala, abych nic takového už neudělala. Bojovala jsem za všechno. A po ten čas jsem měla naplněný život, ale dnes jsem poznala jsou krásnou dceru." usměje se na ní. Najednou chtěla vědět všechno, jak žila, co se jí stalo. Jaké měla dětství...
Nad její otázkou se ale pozastaví. Může se mě zeptat na všechno, ale ona se mě zeptá na něj...
Kdyby se spíš zeptala, proč jí nechtěl, to bych pochopila, ale tohle... Povzdechne si. "Nevím. Nezapomínej, že tvůj otec do toho zvládal utajit ještě jeden vztah. Ani bych se nedivila, kdyby si pohrával s mou myslí. Navíc v té době jsem o magii neměla ani potuchy. " dokončí to a poté si povzdechne. Zvedne telefon a podívá se na hodiny. Tony se určitě za chvíli probudí. Ten bude koukat... počkat... otočí se zpět k Merlii. "Vím, že to bude teď znít doopravdy ... divně, ale musím vědět pravdu, teď když vím, že jsi moje dcera. Chci se tě naposledy zeptat, co bylo mezi tebou a Tonym, jestli tam doopravdy nebyl žádný náznak romance, protože... je divné, aby za tebou přišel dal si s tebou kávu a prostě odešel v době kdy po mě toužil nejvíc... A ty vypadáš naprosto stejně... pochybuju, že by si toho nikdy nevšiml." povzdechne si. láska mého života a moje dcera... trochu se mi z toho obrací žalůdek.

Posadí se vedle ní, pohodlně, nebo spíše tak jak to jde. Dřevo přece jen není gauč. Zaposlouchá se do jejího vypravování. "To chápu, přece jen, kdyby jsi se neudržela, nemusela bych tady teď sedět že ano...Ale neměla jsi co dělat. Byla jsi mladá a když se děda rozhodl, že mě vezme...prostě to udělal." řekne vážně. Moc dobře si to nedokáže představit, ale muselo to být hrozné.
Jejího povzdechu si nemohla nevšimnout. Ano mohla se nejspíš zeptat na cokoliv jiného, ale jí nic nenapadlo. Defakto jí Sky všechno prozradila, jak to s ní bylo, jak se jí musela vzdát. Všechno jí bylo vysvětleno a teď jí řekla co dělala když se stala upírem. Co víc by mohla chtít vědět? Pro ni je nejdůležitější že ji našla. A konečně zjistila jak to bylo.
Tuhle otázku čekala, lehce se zasmála a potom se na ni podívala. "Opravdu nic nebylo, Tony není můj typ. Ano snažil se, ale víc než k podání ruky jsme se nedostali. Jednoduše nespím ani neudržuji nějaký intimní vztah s pacienty." řekne rozhodně. "Tohohle se vážně bát nemusíš, nepřipustím si k sobě jen tak někoho."

Zavrtí hlavou. Překvapí ji, že tu jejich situaci bere s takovým klidem. "Nemůžu uvěřit, že to říkáš. Bráníš člověka, co ani neznáš a přitom jenom díky němu jsi se mnou nemohla zůstat." zavrtí hlavou, její dcera sice vypadá jako ona, ale povahově je úplně jiná. Ona nedokázala odpustit svému otci za celých pět set let a ona to dokáže během pár vteřin.
Pak když začne mluvit o Tonym naprosto ožije. Takže on to přece jenom zkoušel...
"Tak ještě že jsi taková zásadová... nedokážu si představit, jak bychom vyřešili, že můj... přítel, milenec spal s mojí dcerou." Zadívá se do prázdna a zkusí si tu situaci představit. Jenom se však nad ní zavrtí. "Chci o tobě vědět všechno." řekne najednou ale pak se objeví žilky a ona prudce vstane. Odvrátí se od Merlii a chytne se pod okem. "První se ale musím nakrmit, slíbila jsem Tonymu, že tam budu, když se probudí, tak možná bysme se mohli setkat později ve městě." Už se skoro nedokáže ovládat. Doslova dychtí po krvi. Jako by cítila její chuť na jazyku. "Musím..." a upíří rychlostí se rozeběhne pryč, aby jí její dcera neviděla se krmit či by se krmila na Merlii.

"Ne takhle to neber, rozhodně ho neobhajuji. Já jen...byl to jediný člověk kterého jsem znala. Možná mě děda ukradl, ale potom to byl jediný příbuzný, kterého jsem měla." přizná. Ne že by se o ni cíleně staral, ale vídávali se. Nejspíš nemohl překousnout fakt, že jeho neprovdaná a neplnoletá dcera má dítě, ale takový necita aby ji uplně odstranil nebyl.
Nad tou představou se zašklebí. "Ale fuj, o tom vůbec nemluv. Teď se mi vážně udělalo špatně." musí se rozesmát, jinak by vážně vyvrhla snídani.
Než se stihne zeptat co by jí tak zajímalo vstane. Nechápavě se na ni podívá, ale potom jí to dojde. "Dobře, však kontakt na mě máš. Ozvi se, kdykoliv." řekne klidně, chce ji ještě obejmout, ale nestihne to. Uvidí její výraz a potom pouze vzdušnou čáru jak od ní odběhla.

Dnešní den jsem se rozhodla zasvětit po dlouhé době něčemu jinému, než je práce. Ze začátku jsem chtěla cvičit hru na klavír, poté jsem chtěla zakotvit v knihovně, ale nakonec jsem skončila tady. Les byl ideální místo k pročištění hlavy, a tak mi menší procházka přišla více než vhodná.
Nic jiného než odpočívat jsem v plánu dnes neměla. Ráno jsem se ani nenalíčila, přišlo mi to nepotřebné. Jen jsem se umyla, učesala a oblékla do volných bílých šatů s květy. Kráčela jsem po lesní pěšince a rozhlížela jsem se kolem. Oproti městu to bylo takové... ticho.  Jako kdyby se tu zastavil čas. Zastavila jsem se na malé mýtině a usadila se na kámen. Pozorovala jsem hrající si motýly, vdechovala atmosféru lesa a zkoušela se úplně uvolnit. I přes mou obvyklou ostražitost jsem okolí moc nevnímala.
Při tom všem uvolňování jsem vzpomínala na ten krásný život, který jsem měla před tím, než jsme se objevili tady. Vzpomínala jsem si na svou nejdražsí kamarádku, kterou jsem ztratila kvůli hloupému nedorozumění. Zajímalo by mne, jak se jí daří. Obávám se, že když bych ji někdy potkala, dobře by to nedopadlo. Ale i tak bych si přála ji vidět. Do teď mě mrzí, co se stalo.

Poslední dobou má trochu odpor k tomu jíst krev z pytlíku. Doslova se jí proti tomu příčí veškerý organismus. Proto se dneska rozhodne pro něco více čerstvějšího, pro něco více ze žíly. Přemístí se tedy na své oblíbené loviště, do lesa a prochází se přičemž poslouchá, zda někde někoho neuslyší a po chvíli doopravdy, slyší jak zde běží nějaký běžec. Zavětří jeho pot, ale ona jde hlouběji, do jeho těla, poslouchá jeho tep, vnímá jeho vůni, ať zjistí, zda je to něco poživatelného. Třeba sirény by nikdy nesnědla a stejně tak ani démony. Obojí je fujky pro ni. Vzhlédne a ráda by řekla, že se zahledí na oblohu, ale místo toho hledí na vrcholek bubliny. Pořád ji udivuje, jak je to možné a to už je tu přes pět set let.
Upíří rychlostí se rozeběhne proti tomu běžci. V té rychlosti jej srazí za krk a shodí na záda. "Ahoj, elfe!" řekne než se do něj zahryzne a vypije mu tak litr krve z těla. Pak se odtáhne a zvedne jej na nohy. Její zorničky se rozšíří. "Odejdeš z tohoto místa a nebudeš si pamatovat nic víc, než jen že jsi potkal to krásné monstrum, o kterém tu všichni mluví. Nebudeš vědět jak přesně vypadá, budeš si pamatovat jenom hnědé oči a tmavé vlasy." ovlivní ho a pak jej nechá jít. Užíj si to v nemocnici.
Pak si pusu začne otírat do kapesníku, který schová do drobné kabelky přes rameno. Chce odejít, ale něco zaslechne, jakože někdo sem jde. Nebojí se, protože v tomhle městě je jenom jeden člověk stejně starý jako ona a nevěří, že by ji tady potkala. Ležérně se opře o strom a čeká, než uvidí zezadu blond hřívu. "Ztratila ses?"

Možná proto, že jsem se vůbec nesoustředila na okolí, jsme nezaregistrovala cizí pach. Přítomnost cizí osoby jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem uslyšela děsivě povědomý hlas. Párkrát jsem rychle zamrkala a narovnala se. Do nosu mě praštil silný upíří pach, částečně skrytý jistě drahým parfémem.
Tak bych to nenazvala, vím, kde jsem. Odpověděla jsem jasným hlasem, postavila se a rychle otočila. Panenky se mi rozšířily, když jsem před sebou spatřila Skylar. Bylo to možné? Jak velká to byla náhoda? Jen jsem na ní pomyslela a je tu. Předpokládala jsem, že mě zezadu nepoznala, protože její ležerní opírání o strom působilo velmi sebevědomě.
Hleděla jsem na ní, nevěděla jsem, co dalšího říct. Jen jsem sledovala holku, kterou jsem měla tak strašně ráda a která jsem, ačkoli nechtěně, velmi ublížila. Upravila jsem si sukni od šatů a pozorovala jí. Co tady děláš ty? Lovíš? Mohla jsem si to odvodit, byla to upírka. Ale také mohla být na procházce.

Sleduje tu osobu a pak zavětří. Uch démon tak to ne... Démony nelovím už kvůli Tonymu. Ale pak se ta daná osoba před ní ozve a ji popadne zlé tušení. Než se otočí zavrtí hlavou, snad že tomu che zabránit, té myšlence že je to ona. Nevadí, alespoň ji konečně můžu roztrhnout vejpůl.
Počká, než se otočí, přitom mírně přivře oči.
Tak takhle po pět seti letech vypadá život té bestie, co mi zničila život. Založí si ještě pevněji ruce na hrudi a nad okem se jí objeví pulzující žilka, to pokaždé když se naštve. Rázně k ní vykročí a nahodí falešný úsměv. Když se jí zeptá na tu otázku, jenom pozvedne obě obočí a pak ji bez varování dá jednu pořádnou ránu do obličeje. "To je za mou dceru, ty děvko prolhaná!" zavrčí na ni. Pak se jenom nakročí, čekajíc protiúder.

Ani nevím, proč jsem tu otázku položila, jelikož odpověď mne ani moc nezajímala. Spíš jsem nechápala, jaktože jsme se pět set let neviděly a najednou se potkáme v lese. Znervózněla jsem, když ke mne vykročila, ale ne natolik, abych čekala silnou ránu. Kdyby ta rána letěla od někoho jiného, asi bych stihla uhnout, ale upíří rychlosi jsem se ubránit nestihla.
Za pomocí svých schopností jsem se přemístila asi o dva metry dozadu a začala si mnout čelist. Byla to velmi silná rána, ovšem stále to nebylo nic, co by mě nějak výrazně bolelo. Ale příjemné to nebylo. Nechci, aby to pokračovalo takhle. Lehce jsem se přikrčila, nechtěla jsem dostat další ránu kvůli své neopatrnosti. Takhle hezky mě už dlouho nikdo nenazval. Vydechla jsem a blýskla očima.
Čekala jsem, že ze mě nebude nadšená, ale až tak nadšené přivítání v podobě rány do obličeje jsem nečekala. Byla bych ráda, když bychom si tohle odpustily. Pronesla jsem varovně, nechtěla jsem se tu prát se s svou bývalou kamarádkou. Musím ti znovu opakovat, že mě obelhal taky? Snažila jsem se to řešit v klidu, ale jestli znovu skončíme u toho, že já jsem ta mrcha, velmi rychle se rozčílím.

Je jí jedno, jak ona bude reagovat na to, že ona je tady nebo snad, že ji dá pěstí do tváře. Protočí oči, když se přemístí o dva metry dozadu. Vážně? Je ti jasné, že ani ne ve vteřině, bych byla u tebe? Pomyslí si ale nic neříká. Jen si užívala ten pohled na ni.
Nad tou její poznámkou se jenom ušklíbne. "Ach to jsem ráda, ale neboj mám tam pro tebe podobných věcí schovaných ještě více..." utrousí a nahodí svůj pohled ala nic se přes mé hradby nedostane.
Vidí že chce něco říct, tak bez zájmu nakloní hlavu na stranu a když řekne tu jednu větu, přiloží si ruku k ústům, jako by se snažila nerozesmát. To si ze mě dělá srandu, že?
Už chce něco říct, ale to ona promluví znovu. To ale její pobavený výraz zmizí. "A musím ti připomínat, že i přes to, že jsi věděla, že jsem těhotná ses rozhodla pro něj, místo své kamarádky a to kvůli vám dvěma jsem svou dceru neviděla přes pět set let?"

Popadne ji takový vztek jak dlouho už ne. Přece jenom Merlii zase ztratila, což by se nikdy nestalo, kdyby to před pět seti lety bylo jinak. "Je jedno, co udělal on, jak nás obě vodil za nos, ale tys byla má kamarádka..."

Ani trošku se mi nelíbilo, jak se její tvář proměňovala ze sekundy na sekundu. V jednu chvilku mi přišlo, že se chce smát, ale v druhou jsem zas měla pocit, jak kdyby mě chtěla zabít. To chtěla ale asi tak či tak. Odpověď, kterou mi dala, jsem nečekala. Nechtěla jsem to udělat! Lehce jsem pootevřela pusu. Ona ji celou dobu neviděla?
Počkala jsem, než dopoví svou další větu a zhluboka se nadechla. Vím, že mě máš chuť zabít a chápu to. Chápu, že mi to asi nikdy neodpustíš, ale prosím. Povzdychla jsem si a prohrábla vlasy. Bylo to pět set let a věř mi, celou dobu toho lituju. N-nechtěla jsem, aby se cokoli z toho stalo. Nikdy jsem nechtěla ublížit tobě ani tvé dceři. Nevěděla jsem, co říct. Tak ráda bych to dala dokupy, ale nevěděla jsem, jestli je to možné, a hlavně jak.

Když začne mluvit, unaveně zavrčí. Proboha nech si ty kecy! "Vyjímečně máš pravdu, ty špatně účesaná gorilo... Chci tě zabít, více než cokoli... Ale je tu problém, svěcenou vodu jen tak neseženu a na exorcismus nemám ty správné buňky... Ale věř mi, teď když vím, že máš tu drzost ukázat mi ten svůj hnusnej ksicht, budu se více snažit..." zavrčí na ni. Jo asi jí to fakt nikdy neodpustím.
"Tobě je to líto?" zašeptá nevěřícne a zůží oči do úzké linky. "Tobě je to líto?!" zařve o něco hlasitěji. "Jak dlouho už jsme tady spolu zavřené a ty si teprve po pět seti letech najdeš odvahu mi říct tvou falečnou lítost" zavrčí na ni. "Jdi do pekla i s tou svou trapnou omluvou." zavrčí na ni a pak se dá na odchod.

Normálně bych se nad takovouto urážkou pousmála, ale tohle nebyla vhodná situace na úsměvy. Lehce jsem přimhouřila oči, když vyjmenovala dva způsoby, kterými by mne mohla zprovodit ze světa. Nebála jsem se smrti jako takové, ale když umírá démon, moc příjemné to nebylo. Nechala jsem se dál urážet, nikdy jsem to nekomentovala, a už vůbec jsem se nesnažila jí to jakkoli vrátit. Viděla jsem, že se se mnou nechce bavit po dobrém, tudíž jsem to nechtěla ještě zhoršovat.
Její náhlé zařvaní mě mírně překvapilo, ale nepohnula jsem se ani o milimetr.   Jak až teď? Zkoušela jsem to i dřív! Než jsem ale stihla odpovědět, dala se na odchod. Povzdechla jsem si a přemístila se před ní, ale v bezpečné vzdálenosti. Snažila jsem se tě najít. Hledala jsem tvou adresu, zkoušela jsem se s tebou spojit, ale marně. Má lítost není falešná, ovšem to ti nevysvětlím. Snad mi dáš někdy šanci se ti omluvit. Měj se, Sky. Pro své vlastní bezpečí jsem se ihned přemístila pryč z lesa, protože po mém menším monologu bych očekávala rán několik.