Les vlkodladů

Relli -> Joshua:

"Když... Já vše, co jsem zkoušela, pokazila. Většinou to skončilo tak, že málem shořela nebo se rozpadla polovina knihovny." Mumlala si spíš sama pro sebe, ale tak nahlas, aby to slyšel i on. Chtěla by se s ním přátelit, přemýšlela, že je opravdu milý a navíc je to též čaroděj. Doufalá ale, že neudělá žádnou fatální chybu, jako posledně.
Vešla pod první strom. Hned se znovu projevila její nešikovnost. Udělala další krok a zakopla o vystouplý kořen. Neudržela rovnováhu a letěla k zemi. Jak řekl, pokusila se něco udělat a ne jen čekat na dopad. Ale marně. Byla rozhozená. Ze všeho a tak se kouzlo nepovedlo.

Zkoušela jsi to v knihovně?Odvážný.Uzná s úsměvem na tváři.On sám by asi kouzla,které neumí nikde na veřejnosti nezkoušel.Poz...Chtěl jí varovat,ale ani to nestihl.Zavrtí jen lehce hlavou nad tím,že zase nic neudělala a nechala tomu volný průběh.Jestli chceš,mohl bych tě nějaké kouzla naučit.Kdybys měla někdy zájem,stačí říct.Nabídne jí s milým úsměvem.Dojde pomalu k ní a podá jí ruku,aby jí pomohl se postavit zpátky na nohy.

Když dopadla na zem, tlumeně vypískla. Když ji však nabídl ruku i s pomocí stydlivě s usmála. "Každý mě hned poslal pryč. Pokud se mnou budeš mít trpělivost, budu se ráda učit." Odpověděla a při tom dloubala nohou do hlíny.

Každý tě hned poslal pryč?A můžu vědět proč?Koukne na ní tázavě.Zajímalo by ho,proč jí hned všichni poslali pryč.vidí sice,že toho moc neumí,ale to mu nepřijde jako dobrý důvod,proč to s ní hned vzdávat.Musí to mít i jiný důvod a ten ho zajímá.Bude tak aspoň vědět do čeho jde,když už jí to nabídl.Já jsem trpělivý dost dlouho.Navíc se to vždy vymyslet tak,aby to vyhovovalo nám oběma.Rád jí pomůže,stejně tu nemá přátele,které by tím nějak zanedbával a své koníčky do toho může nějak vsunout.Teď už tě tu ale nechám,abys mohla pokračovat v tom tvém tancování nebo co budeš ještě zkoušet,když tě nikdo neuvidí.Usměje se mile.Třeba se někdy potkáme v knihovně a domluvíme se.Ahoj.Rozloučí se s ní,otočí se na patě a pak už odejde pryč.

"Moc mě těší, Joshi." Zkusíla jsem si jeho jméno vyslovit, a pak jen s úsměvem přikývla. Asi je pro něj nezvyk, oslovovat někoho, kterého sotva zná, jménem. Jsou zrovna na místě, kde je docela místo a svítí sem krásně měsíc.
"Omlouvám se, ale já prostě musím." Zvedla jsem se a roztáhla křídla. Nechápala jsem proč, ale najednou se mi udělalo lépe. Křídla byla velká bílá a nějaké části byly černé. Jakoby se nemohly rozhodnout, jaké budou. Protáhla jsem se a zvedla ruce, takže byly vidět, jak jsou červené. Potom se zas vrátila do původní podoby, ale křídla jí zůstala.
"Už to bylo hrozně nepříjemné." Řekla jsem na svou obhajobu. Potom pokračovala v rozhovoru. "Tak policista, jo? To musí být vzrušující práce."

Sklonil hlavu na znamení. Poté se však podívala nahoru na měsíc a trochu se pousmál. Z přemýšlení jej vytrhl její hlas. Když sklonil hlavu, viděl zrovna jak odhalila křídla, trochu se toho lekl, až nadskočil. Pomalu se zvednul a pokusil se o chabý úsměv. "Jo, jasně." řekl a poté se podíval okolo, ta dívka mu najednou přišla zvláštní. Kdo jen tak vytasí proti němu křídla.
Když zmínila jeho práci, jenom si odfrkl. "No... Samé noční, ani nemůžu být v autě a jíst koblihy nebo co dělají ostatní kolegové, zatímco já tady chodím po tmě s baterkou po parku. "

"Já tě varovala." Zasmála jsem se, když se lekl mých křídel. "Tohle byl taky důvod, proč jsem dneska tady. Mimo toho je tu opravdu krásně. Přes den je tu dost lidí, ale v tuto hodinu se mi to velice líbí." Zasnila jsem se, až jsem se zarazila, protože jsem si uvědomila, že už zase mluvim až moc. Trochu omluvně jsem se na něj usmála a opřela se o jeden ze stromů.
"Chápu. Já znám tedy policisty, jen hlavně z nějakých filmů. Takové ty tlusté s koblihou v ruce. Jsem ráda, že já v mojí práci nemám noční. Jsem kadeřnice." Vysvětlí, čímž se dají vysvětlit i ty její zrzavé vlasy, které jsou sice přírodní, ale dobře upravené.

Páni, ta hodně mluví. Měl docela problém s ní držet krok a ještě více dávat pozor, jakoby zaslechl jen důvod, krásné, líbí...
Tak se snažil alespoň přikyvovat. "No tak doufám, že já jsem zářný příklad toho, že neexistují jenom tlustí s koblihami..." řekne pouze a poté zvedne baterku ze země a zkontroloval jestli svítí. "No nic, měl bych se vrátit na obchůzku, když jsi tedy v pořádku." Usmál se na ni a poté se pomalu rozešel po cestě. "Rád jsem tě poznal, Angie."

"To jsi. Máš pravdu." Mrkla jsem na něj a pak si ho prohlédla od hlavy až k patě.Potom jsem kývla, jakoby mým testem prošel. Stáhla jsem křídla zase zpátky a potřepala hlavou, čímž jsem si odendala vlasy z obličeje.
"Taky jem tě ráda poznala, Joshi. Snad se brzy zas uvidíme." Usmála jsem e a opravdu si to přála. Byl to dobrý člověk. Obejmula jsem ho, jak mám ve zvyku a rozešla se na druhou stranu lesa - domů.

Pomalu kráčela krajinou a prsty vyhledávala kůru stromů, aby se jí mohla přidržet. Na těle měla rány od věčných pádů, přeci jen slepec bez svojí hole nemůže moc chodit terénem jako byl tento. Z jejího hrdla se linula tichá melodie písně, která jí dodávala v takových situacích sílu se vůbec postavit na nohy, když už tu nebyl ten, co jí tolik miloval. Kindrede? Kam si jen zmizel, co když se v tomhle světe vůbec nevyznám? Byl si jedním z mých andělů i přes to, že z nás dvou sem byla anděl já...pokud se tedy jednalo o druh. Kde si lásko? Znělo v její hlavě, však ze rtů vycházelo pořád něco jiného. Sunula se pomalu nejistě krajinou a modlila se, aby jí někdo nechytil přeci jen utíkat v tomhle by byla sebevražda. Dlouhou sukni krémové barvy měla na jejím konci již trochu potrhanou od ostružiní ještě, že měla ty kozačky jinak by jistě měla nohy doškrábané až do krve. Stejně to však nestačilo jako obrana, hned co se vtáhla více do myšlenek jí probral pád na zem. Zakopla o kořen, ale jak ho měla vůbec ona vidět? Bělostný se zamazal od hlíny a dokonce se poškrábala i o ostružiní, co tam k její smůle bylo. Z hrdla se jí místo líbezné hudby ozval slabý vzlyk. "Boha, Siriah, ty si tak neschopná...ani chodit po lese už neumíš." špitla a obličej si schovala do dlaní. Stále ležela na zemi a modlila se, aby jí nikdo neviděl jinak by se zajisté ztrapnila.

Po včerejší návštěvě týden akce se tam už nevrátil ikdyž nad tím přemýšlel, ale co by tam dělal nudil se tam nic víc. Dneska nic v plánu neměl, ale nechtěl jen tak trčet doma a tak se rozhodl udělat si výlet do lesa přeci jen proč ne. Dal si sprchu a oblíkl si rifle a černý triko a tenisky. Šel si ještě před tím než vyrazí do kuchyně do mrazáku kde má zásoby krve. Jednu si vzal a na posezení ji celou vypil. Když byl ještě tam nahoře tak takovej nebyl. Dokázal se víc ovládat a měl tam i přátelé narozdíl odsuď, ale času je dost. Zamkl a šel do lesa. Šel co nejhlouběji mohl, asi v půlce cesty díky svýmu sluchu uslyšel jak si tam někdo popěvuje zarazilo ho to přeci jen tak hluboko kdo by to mohl být. Po chvíli uslyšel jak někdo vzlykl. Šel podle sluchu, protože by mohl být někdo v průseru a mohl by potřebovat pomoc. Došel tam a uviděl dívku, která ležela na zemi a tak šel k ní a dřepl si ,,Ahoj můžu ti nějak pomoct ?"

Již je tomu pár velkých let, tedy uplynula na jeho vkus dlouhá doba od té osudné noci. Kdo že vlastně byl? Tedy dobrá, byl děvkař žen si nevážil a prostě na to dojel. nedal si pozor a jedné noci prostě BUM! To co dělal každý den náhle nemohl..protože ho prostě někdo jistý "proklel" pokaždý když se s někým pokusí vyspat tak prostě nemůže tělo ochromí něco divného něco jako elektřina.. (svolení od adminky) aby se toho zbavil musí najít někoho kdo se s ním vyspí i přes tu bolest , a to je s prominutím nemožné..Ale dál!
A nyní? Po plus mínus sto letech se změnil. smířen se svým osudem. Z děvkaře se stal někdo úplně nový, tedy na něčem takovém už kdysi byl, ale to byla chvíli to by se dalo shrnout takto. Objevený závěr ten, zmizel jak byl nalezen. Temné stíny povahy však mizí ve tmě! Ta hodná stránka kterou v sobě měl se šla prodrat totiž ven.
A nyní? Byl v lese pomalé kroky a pečlivé naslouchání okolí. Tu a tam přemýšlel, čím byl, proč tím byl, a čím je dnes. Když se nad tímhle zamyslel čas utíkal opravdu rychle. Na jednu stranu je to směšné, a na druhou stranu zase smutné. Jeho proud myšlenek však něco přerušilo, nebo spíše někdo. Uviděl dívku, která byla mimochodem na zemi. A pak muže. Nuže dobrá.. Ne fakt z takovéhle situace by se dalo vyvodit závěru moc. V mysli jeho hlodalo pár nehezkých poznámek. Ale to zas zase rychle něco změnilo. "Můžu nějak pomoct?" zeptá se když k nim dojde.

Hrudník se jí začal zběsile zvedat v počtu zvýšeného počtu nádechů za minutu. Divila se, že tvorové, co byli okolo ní necítí jak zběsile bije její srdce. "Ne...prosím nechte mne a nestarejte se. Běžte dál a nevšímejte si, že se možná nezvednu. Bojím se vás, co jste zač?" Svůj pohled upírala do bodu ve kterém je vůbec nikdo nebyl čili si mohli jen domyslet, co se jí stalo se zrakem. Nechtěla tu brečet před někým koho ani neznala přeci jen pro ně mohla být slabou kořistí. Kde je teď někdo kdo by jí utěšil, že se jí nic nestane a přivinul si jí na svojí hruď s příslibkem lepší budoucnosti. Po tvářích jí tekly slané slzy měla štěstí, že se ani nemohla líčit vlastně si ani nepamatovala svojí tvář jen věděla něco málo o svých rysech, které mohla snadno nahmatat prsty. Kindrede! Kde sakra si, když tě potřebuji? Proč si tohle všechno musel udělat? Nedokážu se již více dívat na svět tímhle pohledem, co když mi ublíží? Sem pro ně snadným cílem a pokud budou chtít tak mne rychle doženou jelikož běžet v...tomhle podivném místě opravdu nedokáži. Copak to nechápeš, do čeho si mne tehdy dostal? Obětoval si se pro život někoho, kdo upadne hned jak se rozejde a pak se nedokáže moc dobře zvednou. Tohle si chtěl? Stvořit něco neschopného bez tebe? Ano, vím jak se chovám a že by se ti to nelíbilo, ale pochop...pro mne není žádná naděje. Vím jak se na mne tam nahoře díváš a vím, že se ti to nelíbí tak mne nech! Myšlenky byli na tolik silné, že jí zase donutily dát si ruce do obličeje a vzlyknout. Jestli po tomhle jejím vystoupení ty muži neodejdou tak se bude ještě divit. Jednu ruku spustila na zem a sevřela do ní mech. Oči pořád bezradně upírala na jedno místě a jako by hledala nějaký záchytný bod na který by mohla obrátit hlavu. Nedařilo se jí však něco najít jelikož stromy vrhaly stín se jí možnost upřít zrak na něco, co nebyl strom zdála nemožná. "Promiňte, že se...neumím moc dobře ovládnout, celé tohle je absurdní. Nevím co vůbec jste a jestli vůbec existujete, přeci jen můžete být výplod mé choré mysli" Její hlas byl jemný a mnohým mohl znít jako pohlazení po duši, přeci jen jak by se jinak mohla stát zpěvačkou?

Všiml si že se jï hrudník začal rychleji nadzvedávat a že asi nebude něco v pořádku. Za chvilku byl u nich ještě jeden muž vypadal celkem v pohodě a tak jen přikývne. ,,Neboj neublížím ti jsem Elijah jsem upír." Už si zvykl že i tam nahoře se ho všichni báli, ale na téhle dívce bylo něco zvláštního. Pozoroval ji a přišlo mu jakoby byla myšlenkama někde jinde. ,,To je dobrý neboj nejsme jen výplody fantazie jsme tu doopravdy. Chceš nějak pomoct ?" Když žil ještě tam nahoře a nebyl ještě upír tak se hodně setkával s lidma a měl dokonce i rodinu, ale ta ho potom co jim řekl co je zač opustila a tak zůstal na vše sám a byl i nějakou dobu zlej. Bylo mu líto že u rodiny nenašel pochopení a tak když může tak rád pomůže ať už se děje cokoliv.

"Hele mě se být nemusíš já nekoušu" řekl tedy, ačkoliv ona by to možná nemusela být tak úplně pravda že ano.
"Ale nehodlám ti ublížit" dodá tedy ačkoliv ví že to není zrovna něco co by ji mohlo utěšit. Stojí na místě a ni nehýbe. " Jmenuji se Thierry a co jsem? Ryba na suchu..dá se říct" přejde po chvíli blíže.
Ryba na suchu-siréna? Opravdu jsi tohle řekl? No teda.. jestli jim to dojde tak jim asi zatleskám
pomyslí si.
Když si však pozorně dívku prohlédne má velice zvláštní pocit co ona je zač?
"Ano jak tady říká Elijah jsme skuteční..a rádi ti pomůžeme" trochu se usměje

Zhluboka se nadechla a sklopila hlavu neúspěšně k zemi. "Můžete mi lehce ublížit, sem někdo kdo by nemohl ani utéct natož siréně a upírovi" Inteligentní byla hodně a hlavně si uměla dát jedna a jedna dohromady. Pokusila se postavit, však neměla se za co chytit a ani nevěděla jak má ty ruce dát, aby vůbec ze země mohla vstát. "Prosím, nesmějte se. Jediné co vidím okolo mne je temnota a to si nevymýšlím." Zněla pořád vystrašeně také kdo by nebyl kdyby u vás byli dva mladíci a oba se vám snažili pomoct, ale vůbec by netušili co dívka potřebuje. "Proč tu tedy jste, když se mi nechystáte ublížit? Nikdy sem nepotkala někoho, kdo by se zajímal o slepce krom jedné osoby" Její tón hlasu byl však milý a na její tváři se jí při vzpomínce na onoho člověka objevil úsměv na tváři. Mohla být jakkoliv zničená, ale přes to její úsměv byl stejně upřímný jako kdy jindy. Zhluboka se nadechla a cítila jak jí prameny blond barvy padaly do obličeje. Teď by se hodil někdo, kdo by jí z vlasů vyndal větvičky a pomohl jí na nohy, jelikož ona to možné nezvládne a zázrak bude jestli se vlastně v tom lese sama vyzná. Potřebovala se uklidnit a jediné, co jí dokázalo uklidnit byl zpěv. Však bude rozumné tu zpívat před muži, které ona ani nezná? Přesto se jako předtím z jejího hrdla začala hrnout melodie, která dokázala pohladit na duši, však kdo by neměl rád píseň o tom jak nechtěný člověk je? This Is Gospel byla proto opravdu geniální písnička. Nehledě na to, že jsou okolo ní zpívala postupně více a více nahlas hlasem plným smíchaných pocitů dokonale vystihujících přesně to, co zpěvák má při této písni cítit. Však reakce mužů okolo možná bude divnější než očekávala proto raději v půlce písně svůj hlas přenesla do ztracena. "Omlouvám se, vím že se to moc nehodilo" Špitla tedy jestli ještě neodešli tak tu nezůstala sama.

Zamyslel se nad tím​ co řekla je pravda, že by jí mohli ublížit nebo on aspoň určitě, ale to kdyby chtěl tak už to dávno udělá. ,,Kdybych ti chtěl ublížit tak si už mrtvá ale to opravdu nechci ani zdaleka." Chová se tu už jinak dřív kdyby ho poznali tak by dlouho nežili. Rád zabíjel bez povšimnutí, ale to všechno až po tom co ho opustila jeho rodina zlomilo ho to totiž. Po jejích dalších slovech se zarazil je slepá a tím víc zranitelná ,,nemám se čemu smát. Já jsem se sem šel odreagovat od všeho a když jsem tě uviděl tady na zemi tak jsem ti šel pomoct přece tě tu nenechám." Myslí to vážně nemá v úmyslu jí jakkoliv ublizit. Když začala zpívat tak jí poslouchal ta melodie byla krásná teda aspoň podle něj a nejen ona i její hlas. ,,To je v pořádku krásně zpíváš a máš nádhernej hlas. Chceš pomoct vstát ze země ?" Zeptá se s úsměvem ale ne výsměvným,ale s normálním.

Jak to vlastně tehdy bylo, co se přesně přihodilo? Po tom co se vlastně změnil jeho život, sbohem dal vysvobození vzdal se šance. Objevený závěr ten zmizel jak byl nalezen.  Obrysy a siluety mizí ve tmě!  Světlo které v duši měl, zdálo se že zaniklo.  Po té době se však snaží  změnit! Světlo temno slunce stín..strany se tak měnili..kde že vlastně zůstal?
"Proč by jsme ti měli ubližovat?" nadhodí mírně otázku. "Není důvod ti ubližovat.." zavrtí mírně hlavou ačkoliv to nevidí. "Proč tu jsem? Šel jsem se projít uspořádat myšlenky..a zbytek znáš" pokývá mírně hlavou jakoby se zamyslel.
Už mnoho let, mnoho temných vzpomínek  jak je dnes vidí.. Bolest může činy tvé z cesty svést. Po tom co však Thierry prováděl dosáhl trestu. Ta pravda zlá, už jen minulost je..  Po čase si uvědomoval jakou bolest způsoboval těm dívkám.  Snad už to sebou vzal čas.. Jen ozvěny minulosti..  navždy zůstanou v temném zákoutí Přidat do slovníku mysli. Jak jenom bylo by krásné, vrátit čas a napravit ty chyby  co přítomnost mu  kalí.
"Zdá se mi to, nebo slyším anděli jak na mne volají z nebe? Tvůj zpěv je jako pohlazení pro moje uši, jako moje droga kterou potřebuji pořád slyšet a nikdy mne hlavně nenapadlo, že by se v tak krásné dívce mohl skrývat takovýto líbezný tón" prostě to z něj vypadlo. Reaguje na její zpěv

Mužské hlasy, milé mužské hlasy teda abych byla přesná, to slyšela okolo sebe a nutilo jí to hýbat hlavičkou za zvuky. Cítila se tak zmateně a prázdně bez zraku, ale přeci jen ona si již zvykla tak co se tu bez Kindreda dělo?! Proč se jí najednou svět zdál tak prázdný a proč potřebovala další podporu v někom, kdo by jí plně chápal? Sklopila hlavu k zemi jen aby cítila tlukot srdce, které bilo jako o závod z jejich lichotek, jenže ona již nechce nebo snad její srdce říká něco jiného než hlava? "Mercy, ty si fakt blbka...mohla bych se aspoň pokusit zvednout znovu z té země, přeci jen tu sedíš jen dost dlouho a ještě nastydneš a kdo by se staral o slepce jako si ty?!" Ohrnula se na sebe tiše, však oni to mohli zachytit. Pak ruce natáhla tak, aby nahmatala nějaký záchytný bod a začala se jej přidržovat. Nohy nějak dávala pod sebe podle pocitu a bolesti jaká se objevovala při nesprávném pohybu s nimi. Nakonec nápor bolesti při dalším blbém položení nohy nezvládla  a sesunula se k zemi jak domeček z karet. Zavzlykala z čirého zoufalství a schovala si obličej do dlaní, proč jen byla tak nemožná? Vždyť jí slepota nedělala dříve problém tak proč najednou teď? Zhluboka se nadechla cítila jak okolo ní vlaje hořká pachuť neúspěchu nebo ona to tak ze sebe cítila. Jak někdo kdo měl život pořádný jen pár let může být takový? Lehké vysvětlení...ona neviděla čili vše pro ní bylo neuvěřitelně těžké a pánové se aspoň mohli pobavit. Rozhodla se tedy aspoň chlapcům odpovědět na lichotky. "Děkuji, zpěv je snad jediné co mi jde tedy pokud se nepočítají věčné pády po kterých se ani nemohu zvednout...Omluvte mne prosím, že sem taková neohrabaná klidně se i smějte, zvykla sem si na to všechno, co se v tomhle zvráceném světě děje a já to již nevidím. Jen jestli má někdo pistoli tak mi ušetřete to trápení jelikož..ne, nebudu vás tím zatěžovat. Děkuji vám, že jste se tady tak zastavili můžete jít dál, já se již nějak zvednu a bude to" Usmála se nějak jejich směrem i když v jejím hlase bylo slyšet tolik smutku, že si toho jistě jeden z nich aspoň musel všimnout. Kam se poděla ta malá bezstarostná dívka? Rukou sjela zoufale po kmeni stromu a zastavila jí až na měkkém mechu, který sevřela v té ruce a zase vzlykla. Bylo toho na ní prostě moc vždyť je to hrozně brzo tedy no brzo moc ne tak dvacet let tomu již bude? Jeho tvář si vybavovala stále pořád jasně a každý záhyb znetvořené tváře cítila ještě jasně pod prsty. Možná by měla začít znovu? Bůh ví...

Dnes se jí do tělocvičny moc nechtělo, ještě by tam znovu potkala toho divného egoistu a na něj neměla ani sebemenší náladu. Oblékla si tepláky, pohodlnou mikinu a běžecké boty. A vyrazila. Chvilku pobíhala jen tak po ulicích města a potom se vydala do přírody a přímo do lesa.
Ničeho se nebála a přece jen, bylo ráno, slunce pomalu vycházelo, a v lese skoro nikdy nikdo nebyl. Vlasy měla v culíku a když běžela skákal jí z jedné strany na druhou, vanul příjemný jižní vítr a narážel jí do obličeje.
Zbožňovala běh, vždycky si tak hezky provětrala hlavu. A teď měla důvod. Od setkání se Sky a Tonym, ji nemohla dostat z hlavy. Bylo to tak divné, tak nějak doufala, že to byla pouze shoda jmen, ale ten příběh. Všechno tak děsivě pasovalo.

Když se ráno probudila, Tony jestě spal. Ví, že mu slíbila, že neodejde, ale už to nemohla vydržet. Každá její buňka křičela pro krev, musela odejit jinak by se zakousla do Tonyho a doopravdy tak jej budit nechtela. Rychle se oblekla do nejakych jeho teplaku a mikiny, ostatne neměla jinou možnost, když tady nic sama neměla. Na stolku mu nechala vzkaz kam jde.
Rozhodla se pro les. Rano tam behalo docela dost blaznu, tak proc toho nevyužít. Prochazela se po lese, když uslyšela něčí dech a běh. No neříkala jsem to?
Upíří rychlosrí se rozeběhla k té osobě, až ji dohnala a za krk ji povalila na zada. Nahnula se nad ni a vytasila sve tesaky, samozřejmě už měla i vystouple žilky pod očima. Pak ale uviděla, kdo to je. Ta terapeutka. "Ach to jsi ty?!" zavrčel a pomalu se zvedala.

Běžela a nějak nevnímala okolní zvuky, jako obvykle uplně se vypnula. Ale najednou na ni někdo skočil a povalil ji na zem. Chtěla se začít zvedat a nadávat tomu dementovi, který neumí chodit když nad sebou uviděla tesáky, žilky a Skyin obličej. "Kdo jinej?" zavrčí, překulí se zpod ní a začne se zvedat.
Když ji někdo vyruší z běhu je nepříjemná a ještě k tomu ta osoba, nad kterou přemýšlela. Zvedla se a oprášila ze sebe kusy hlíny a prachu. "Takže takhle ty lovíš lidi? Normálně na ně skočíš?" pozvedne obočí a zadívá se na ni. Snaží se nemyslet na to všechno co si dala dohromady, ale moc to nejde. Stejně je to jedno, tahle osoba nemá ani sebemenší tušení kdo by mohla být.

Protočí oči a zvedne se, založí si ruce na hrudi. Ostatně pořád vypadala tak trošku seschle, ale jakmile ji uviděla, zamračila se. Už od pohledu se jí něčím nezdála, možná je to tím, že vypadá téměř stejně, pořád jí ale nenapadla ta jedna jediná myšlenka, která všechny přítomné již napadla. Možná tam někde hluboko uvnitř ní se ozval slabě hlásek, který se rozhodla ignorovat, nechtěla si připustit, že by to tak mohlo být.
I když teď vypadala zvláštně, když měla na sobě Tonyho oblečení, ale co... Ona to neřešila, hezky to po něm vonělo. "Obyčejně ano. Většinou se ale do nich i zakousnu a nechám je zapomenout. Ale... možná tě ještě někdy budu potřebovat, nemíním riskovat, že by ses dalšího sezení nedožila." a možná ten fakt, že vypadáš jako představa mé dcery, když byla přibližně stejně stará jako já... sklapni, to prostě není možné... počkat, jak mě ta myšlenka napadla? Na chvíli se zarazila a znovu si ji prohlédla. Nechtěla však vypadat jako Merliah na tom sezení, tak se ležérně otočila a normální chůzi odcházela.

Konecne se oprasila a podivala se na Sky. V hlave se ji honily myslenky jak na bezicim pase. Preletovaly jedna pres druhou. Kdyz se ji ted zepta jestli je jeji mama tak akorat se ji vysmeje. Byla docela vtipne oblecena. Panska kosile jako saty, zajimave. Podivala se potom na ni a jen pozvedla oboci. Takze kdyby ji nahodou jeste potrebovali tak ji nezakousne, vtipne.
"Nevim jestli bych to chutnala. My sireny prej chutname po rybine." Rekne z vtipnu a oprasi si jeste rukav na kterem ji zustalo trochu prachu.
Kdyz ale Sky zacala odchazet nevedela co delat. Chtela vedet pravdu, tak nejak ji vedet potrebovala ale nechtela znit jako blazen. Snazila se rychle vymyslet cim by ji zastavila. "Sky? Vis co je zvlastni? Ze mame stejne prijmeni. Emerson se jen tak nevidi." Vyda ze sebe na posledni chvili co ji jeste vidi.

"Víš co... máš pravdu... Sushi nejím." odsekne jí, ještě než se odvrátí a jde pryč. Udělá pár kroků, pak se ale zastaví a otáčí se. Co to řekla?

Vrátí se o pár kroků zpět s jedním zvednutým prstem. "CO jsi to právě řekla?" zeptá se jí a naběhne jí její žilka na čele. Pak se objevili i ty pod očima. Byla teď opravdu popuzená, div po ní nyvstartovala. "Nevím, jakou zvrácenou hru to hraješ, ale není možné, aby ses jmenovala stejně jako já... nikdo z mojí rodiny už nežije, leda bys..." není to ale schopna doříct. Spíše to brala jako její osobní mstu ,ale nemá za co se jí mstít.