Les vlkodladů

Sbírala různé květiny po lese a mezitím přemýšlela, co se vlastně stalo včera. Přijala tu práci v baru, nebo ne? Nevěděla, co si o tom mám myslet. Něco jí tam nesedělo, ale pořád byla možnost tam pracovat a... Ne. Přestala na to radši myslet. Procházela se tam už nějakou chvíli. Upletla si barevný věnec, který si posadila na hlavu tak, aby ho měla těsně nad dvěma copy, jenž si výjimečně svázala gumičkami. U vázání květin si pobrukovala a nepřestala s tím ani po té, co ho kompletně dopletla.
Procházela se mezi stromy s věncem na hlavě a prohlížela si každou rýhu, každou větvičku nebo lísteček. Říkala si, jaké by to bylo, umět s její mocí, kterou nedokázala ani v 17ti ovládat, používat více kouzel než 4 a z toho ani jedno o přírodě. Rozhlížela se dál, zkoušela určovat nějaké bylinky ale hlavně, to, co bylo pro ni nejdůležitější, slyšela zvířata a mohla se alespoň trochu snažit o tanec, když ji nikdo neviděl.

Vydal se do lesa,aby se trochu prošel a nedělal pořád to samé dokola.Kouzla by se mohl učit i v lese,kde se dá dobře trénovat na živých stromech a květinách,když ho kolem nikdo neuvidí.Jenže to dělá skoro pořád,aby se zlepšoval a tak potřebuje chvíli oddech.Na pár chvil vypnout a jen tak někde chodit.Jde pomalým krokem s rukama v kapse.Když pak kousek před sebou zahlédne někoho se pohybovat,ještě kroky zpomalí.Koukne doprava,doleva jestli těch postav tady není víc.Jakmile se ujistí,že nikdo další kolem není,pokračuje až k nejbližšímu stromu,aby lépe viděl.Lehce se usměje a  s rukama založenýma na hrudi se ramenem opře o ten strom.Pár minut jí jen sleduje a rozmýšlí zda něco říct nebo se otočit a jít pryč.Myslím,že bys to měla zkoušet někde na veřejnosti,kde ti někdo třeba skloní poklonu.Promluví k ní nakonec.

Zůstala na malé mýtince. Všude kolem byly stromy. Občas zaslechla šelest listí, nebo praskání větviček. Ale což, přece jsou tu zvířátka a do lesa beztak chodí málo lidí. Občas se nějak otočila a na nenápadnou chvíli nastavila tvář slunci. Když v tom na ni někdo promluvil. Zastavila se a zahleděla se na místo, odkud hlas pocházel. Stál tam, opřený chlapec? muž? "Amm.. To určitě ne..." Špitla váhavě. Stále byla otočená k němu, ale neudělala ani jeden krok. Věděla, že když se potkala s Jackem a cokoliv udělala, bylo to špatně. Jak bylo vidět i na první pohled, byla hodně nervózní. Za prvé ji viděl jak se snaží tančit a za druhé je to někdo, koho... nezná? Avšak ani tak jí to nedalo a udělala jeden krok. Jeden bezvýznamný krok dopředu.

Ve chvíli,kdy se na něho otočila a přestala se snažit o ten tanec,ho trochu mrzelo,že na ní vůbec promluvil a nedíval se ještě pár minut.Na druhou stranu jí teď alespoň vidí do tváře a to taky není úplně nejhorší.Zkusila si to někdy?Zeptá se se zájmem,když hned odmítla nějaké to vystupování mezi lidma.Třeba by ses ještě divila.Když by ti k tomu hrála hudba a ne jenom zpěv ptáků.Pohlédne krátce na nebe,když se zmíní o ptáčcích a hned zase pohled vrátí na ní.Všimne si tak,že udělala krok blíže k němu.On ale zůstává stále opřený o ten strom,protože odtamtud má na ní dobrý výhled.Může jí vidět celou a vědět o každém kroku,který udělá.

Jeho otázka ji trochu překvapilo. To se mu těch pár krůčků opravdu tolik líbilo? "Ne." Zaváhala. "Nezkoušela. Ale nevím, zda ptáčci nejsou lepší hudba, než většina nástrojů." Usmála se mile. Zatěkala očima kolem sebe, zda je tu doopravdy sám. Nemá moc ráda nevítané návštěvy, ale bohužel pro ni, les nebyl jen její. "Můžu" Znovu chvíli zaváhala. A přemýšlela, zda je to dobrý nápad, když poslední, s kým se seznámila, jí šel po krku. "se zeptat jak se jmenuješ?" Dořekla opatrně a úsměv jí stále krášlil obličej.

To já posoudit nemůžu,nikdy jsem nezkoušel zjistit rozdíly.Vlastně mě tanec při ptačím zpěvu ani neláká.Usměje se lehce.Pozvedne obočí,když načne otázku jen jedním slovem a pak chvíli mlčí.Když konečně dořekne svou otázku,s úsměvem vydechne a kývne.Jsem Joshua a tvé jméno?Optá se na oplátku na to její,když ona má znát to jeho.Mělo to sice napadnout jeho jako první,aby zjistil její jméno,ale zajímali ho jiné věci.Narovná se nakonec a ruce dá podél těla,poté se pomalu rozejde k ní.Ne velkou rychlostí,neboť se vydal na vycházku a tak to dodržuje i v tuhle chvíli.velké kroky může dělat jindy.Schováváš se tady často?Položí jí hned další otázku.

Chvíli zaváhá, zda mu má prozradit její jméno, ale nakonec se rozhodne, že to není od věci. Když se už ptala tak drze, na to jeho. "Já sem Relli. Relli Light." Zadívala se na něj. A pak se znovu rozhlédla. Když se otočila z pět k Joshuovi. Blížil se k ní. Chtěla okamžitě utéct, přišlo jí, že je k ní už moc blízko. Začala si držet odstup od tvorů, kteří zde žili.
Když se zeptal na další otázku, znervózněla ještě o trochu víc. Ale přesto odpověděla: "No.. Amm... Radši jsem v knihovně." Zasekla se. Měla, co dělat, aby nezačala nervózně přešlapovat a přišlo jí moc hloupé utéct. "Vypomáhám tam. Ale okolí lesa a les samotný... zbožňuju." Nejistě se usmála. Snažila se mluvit co nejplynuleji, ale moc jí to nešlo.

Relli..Hezké jméno.Usměje se mile.Udělá k ní ještě pár kroků,ale přesto se zastaví tak,aby k ní nebyl úplně blízko.Chtěl jít ještě blíže,ale když jí viděl a slyšel,zůstal stát.Nechtěl jí vylekat,když po delší době měl šanci s někým mluvit.Raději v knihovně.Přikývne s milým úsměvem a vydechne.To tu knihovnu znáš už nazpaměť,ne?Nemyslí svou otázku zle a tak se i snaží,aby tak nezněla.To tě baví,být pořád někde sama a s nikým se moc nebavit?Pozvedne lehce obočí.On sám se teď chvíli držel od lidí dál,ale ne proto,že by chtěl nebo,že by ho k tomu někdo nutil.Jen měl práci a ta mu brala většinu času.

"Děkuju" Zamumlala, když jí pochválil jméno a trochu se uklidnila. I když ne tak, jak asi doufal. "Ne-nevím jestli nazpaměť, ale znám ji docela dobře." Pokusí se o lepší úsměv. Měla nutkání udělat krok dozadu, ale řekla si, že ještě počká, třeba to nedopadne jako s Jackem, kterého nejspíš z města vyhodili?
"Nebaví, ale v knihovně se občas pobavím s knihovníkem a tak, ale" Zasekla se v polovině věty. Zavřela oči, když zaháněla myšlenku na poslední seznámení a pokračovala. "Když jsem se naposledy s někým seznámila, chtěl mě zabít." Dopoví a udělá krok vzad.

To třeba časem přijde.Usměje se mile.Poslouchá její odpověď na další otázku a když to dopoví,vydechne.Teď už alespoň ví,proč se ve větách občas zasekává a proč si od něho drží odstup,i když jí zatím nic zlého neudělal.Tak proto se raději schováváš v lese,kde je bezpečno.Chápu,zvířata ti nijak neublíží,když nejsou v ohrožení.Kývne lehce hlavou a zůstává stát na místě.Ale pokud tě to uklidní.Já ti neublížím..jsem vlastně jako ti zvířata kolem.Když nejsem v ohrožení já,není ani okolí.Usměje se znovu mile a dá ruce do kapes,aby jeho slova vypadali důvěryhodně.

Když mluvil o tom, že jí neublíží, trochu váhala. Ale přeci jen vypadal mile. "D-dobře." Usmála se. "Někdo jako já, kdo vzhledem ke své rase, je jí spíše ostudou..." Pousmála se. "Není nebezpečím pro nikoho, kdo o tom ví. Ale ostatní, dokud to nespatří na vlastní oči, to nepochopí." Dopověděla.
Na chvíli se otočila. Možná to byl instinkt, možná ne. Mezi keři vyběhlo nějaké zvíře. Hnalo se proti nim. Rozzuřeně. Její první reakce bylo to, že ztuhla na místě. Nedošlo jí, že tu zvěř nejspíš bude mít někdo mladé. Má zvířata ráda, ale když hlídají své potomky, není radno si s nimi zahrávat. A teď dva běží proti ní. Proti čarodějce, která neumí na svou obranu nic.

Proč si myslíš,že jsi ostudou své rasy?Někdo ti to řekl nebo si to myslíš jenom ty?Položí jí další otázku.Dává mu hodně příležitosti na otázky a je za to vlastně i rád.Alespoň není mezi nimi jenom ticho.Sjede mu pohled na tu zvěř,která tak náhle vyběhla mezi keři a mířili na ní.Koukne pak na ní a čeká co udělá.Když vidí,že jenom stojí a skoro se ani nehne,začne pomalu vytahovat ruku z kapsy.Dává jí ale ještě příležitost,aby něco udělala,i kdyby jen začala utíkat aby na ní nemohli.Vyndá pomalu ruku z kapes a když pořád nic nedělá a ty zvířata jsou jí blíže a blíže.Zvedne ruce a pomocí silnějšího větru je pošle zpátky za keře.Příště aspoň uteč.Skoro tě dostali.pousměje se a ruce zase schová do kapes.

Když vytáhl váhavě ruku, říkala si, že by měla už konečně alespoň něco říct, když už nic. Ale prostě nemohla. Po tom, co je zahnal se svezla, na kolena, na zem. "Promiň já... Většinou, když něco udělám, tak mi to bouchne pod rukama. Všechny říkaly že" Odmlčela se. Nechtěla myslet na to, jaká je. "jsem nadprůměrně silná čarodějka, ale moje nešikovnost... Nedokážu udělat skoro nic." Zamumlala smutně. "Promiň, že jsi mě musel zachraňovat." Špitla.

Mě nevadí,že jsem tě musel zachraňovat.Vlastně jsem skoro nic neudělal.Navíc si myslím,že by ti stejně moc neublížili,když jsi stála jak socha.Usměje se lehce.Měla bys ale víc trénovat,když o tobě tohle všichni říkají.Nikdo to přeci neříká jenom tak.Vydechne.Rád by jí nějak uklidnil nebo něco pro ní udělal,ale netuší vůbec co by pro ní udělat mohl.Když se tak schováváš v lese,můžeš přeci trénovat.Tady nikomu neublížíš a ta příroda ti to odpustí.Drží si na své tváři lehký úsměv a sleduje jí,jak pořád klečí na té zemi.

Když navrhl, aby trénovala v lese, trochu se zatřásla. Především při představě, že by to mohla znovu přehnat a zase by se jí vymkla moc z kontroly. Pak nikdy nevěděla, co se děje. "Umím jen pár věcí. Vyléčit lehké zranění, m-možná ovládat mysl (jako halucinace), něco jako zeď a-" Chvíli se odmlčela. Pak si dala dva prsty na čelo a objevila se, ve stoje, dva kroky vedle. Malinko se přikrčila a čekala na jeho reakci. Doufala, že ho to nijak nepopudí.

Poslouchá co všechno umí a když slyšel,co umí a viděl,co právě udělala.Překvapilo ho to.Hlavně nedokázal pochopit,když umí takové věci,proč nic z toho neudělala předtím.No vidíš..Umíš něco jako zeď a právě ses posunula.Proč si nic z toho nepoužila ve chvíli,kdy po tobě šla ta zvěř?I kdyby se ti to nepovedlo,zastrašila bys je.Nevadilo mu jí zachránit před tou zvěří,ale když viděl a slyšel,co všechno umí,nechápe to.Když se budeš bát něco udělat,nikdy se to nenaučíš.Kdybys věděla kolik já toho zničil,než jsem se naučil jedno jednoduchý kouzlo.

Otočila se k němu zády. "No, asi máš pravdu, ale k čemu mi je tohle vše, když to nemůžu v životě moc využít." Zeptala jsem se opatrně a pomalu kráčela ke kraji mýtinky, abych se dostala do lesa.

(promiň, že je to tak krátké...)

Já nevím k čemu bys tohle mohla využít.Moc příkladů mě nenapadá,ale můžeš se učit jiný kouzla.Existuje jich tolik.Má pravdu v tom,že kouzla,která ona umí,moc v životě nevyužije a tak to trochu vypadá,jako že neumí nic.I když ovládat mysl by mohla být zábava.Může to být dobrá obrana,když na tebe někdo zaútočí,ne?Pozvedne lehce obočí.On by takovou moc určitě využíval kdykoliv by měl příležitost,ale umí jiná kouzla,než ona.Nikdy ho nenapadlo učit se ovládat mysl,protože z tolika kouzel je těžké vybrat si.

Konečně polední zákaznice. Dneska se lidmi roztrhl pytel. heh. Povzdechla jsem si a kráčela po lese. Chtěla jsem jít nejdříve rovnou domů, ale nakonec jsem se na to vykašlala a šla se projít. Bylo krásně a já hledala místo, kde bych mohla roztáhnout svá křídla. Ve většině případů to nešlo, protože jsem se bála že s nimi něco srazím, protože byla dost velká. Podívala jsem se na své ruce, které jsem měla červené. Vypadalo to jako krev. No když je někdo šikovný, tak je šikovný. Měla jsem si vzít rukavice a ne to barvit bez nich. Chjo.
Šla jsem bosa a měla na sobě jen bílé vzdušné šaty. Zima mi nebyla a tohle nosím asi nejraději. Asi to mám v genech. Najednou jsem zakopla o kořen a kopla se při tom do palce. "Au. Sakra." Zasyčela jsem a sedla si na jeden pařez. Nechávala jsem ulevit noze a rozhlížela se okolo.

Jeho pochůzky byly čím dál tím horší, nejdříve park, teď les. Co na něj narazí tady? Jednou rukou se držel se za opasek na kalhotách a procházel svůj revír jako největší boss světa. Procházel lokalitu a hlavně se díval do stromů, nečekal, že by tam někdo byl, ale přišlo mu to zajímavější než se koukat do země. Poté však uslyšel něčí hlas. Zastavil se a začal se rozhlížet. "Kdo je tam?" zavolal do prázdna a vytáhl si baterku.
Pomalu s ní mířil dál a sívitil si na cestu. Po chvíli však uviděl něco bílého, tak k tomu děláte. Trvalo jen vteřinu, než mu došlo, že je to dívka. "Co tady děláte slečno?" zeptal se jí překvapeně a stoupnul si před ní. Nečekal, že by ta dívka byla nějak zlá, ale přišlo mu to krajně podezřelé, že tu v tuhle hodinu byla. "Jste v pořádku?" zeptal se jí pro jistotu a poklekl k ní.

Protáčela jsem kotníkem a bolest nohy už ustupovala. Zavřela jsem oči a poslouchala poslední zvuky ptáků a zvířat, která ještě nešla spát. Slyšela jsem pár sov a ostatních nočních tvorů. Najednou ale i hlas. Rychle jsem otevřela oči a zase se uklidnila, když jsem uviděla že je to jen člověk. "Páni. Vy jste mě vylekal." Zasmála jsem se a prohlédla si ho.
"Jsem v pořádku. Jen jsem zakopla. Prostě má nešikovnost." Protočila jsem očima a najednou mi začalo být divné, co tu dělá on."Já jsem se šla jen projít. Dlouhý den v práci. Ale co vy?" Naklonila jsem lehce hlavu na stranu a pořád s jemným úsměvem na rtech se na něj dívala.

Trochu zamžikal očima, nechtěl ji vyděsit, hned zvedl ruce v obranném gestu. Ani netušil, že by ji mohl vyděsit, vždyť jen si před ní stoupl, samozřejmě si nevšiml, že měla zavřené oči. "Omlouvám se, slečno, samozřejmě, že jsem vás nechtěl polekat." Sednul si na pařez naproti ní a dal si ruce na kolena. V té tmě ji neviděl, ale usoudil, že je hezká nebo alespoň podle hlasu tak zněla. "A jste určitě v pořádku? Nepotřebujete něco? Nechcete někam odvést?" ujišťoval se opět pro jistotu. Nerad by, aby během jeho služby tady někdo někoho snědl. "Upřímně já jsem právě ve službě, ale co si budeme... každý někde pracuje..."

"To je v pořádku. Neudělal jste to úmyslně. A prosím, tykejte mi. Jmenuji se Angelika. Ráda Vás poznávám." Usmála jsem se na něj a snažila se trochu spřátelit atmosféru. Potom jsme se postavila, aby viděl, že jsem v pořádku. Udělala jsem krok, a pak se zase posadila na pařez. Ne že by to bolelo, ale spíš se mi moc nechtělo stát. "Jak vidíte, tak to nic není."
Trochu jsem se zarazila, když řekl že je ve službě. Bylo vidět, ajk mi to chvíli šrotuje, a pak mě něco napadlo. "vy jste hajný? Nebo pytlák? Nebo.... ochránce zvířat?" Zasmála jsem se a čekala, co odpoví.

Přikývne na větu ohledně tykání. "Já jsem Josh. Josh Rivers." řekne jako z filmu o Bondovi. Sledoval ji, když vstala a docela se mu ulevilo, nerad by, aby se jí něco stalo, i když ji neznal, musel by se totiž o ni pak postarat a on byl v těhle věcech úplně neschopnej.
"To je dobře, sleč--- Angeliko..." opraví se hned, bude to pro něj nezvyk.
Chvíli přemítá ve své mysli, chtěl něco říct, i když nevěděl co. Ona to však vyřešila za něj. Co řekla, ho pobavilo natolik, že se upřímně rozesmá. "Ne teda skoro... Jsem policista, dneska v noci hlídám tady v lese, víte." přizná upřímně, ale poté se opět zasměje. Já a pytlák, to jasně...