Nebeská kavárna

Vzala jsem kelímek, zadělala ho a došlo k pokladně. Podala jsem zákazníkovi kávu, přičemž jsem se široce usmála, a zády se opřela o pult. Chladilo to, a po dělaní té vařící kávy mi bylo dost teplo, takže to přišlo vhod. Dneska je tu opravdu plno. Lidé sem chodí často, už poznávám ty stejné tváře. Ale i přes to je to malá kavárna, takže nezvyklý počet zákazníků mě příjemně těšil. Sice tu kmitám bez přestání, ale to bude obchodu jen prospívat. Rozpustila jsem si vlasy a pohodila hlavou. Stáhnula si je do ledabylého culíku a utáhl uzel na zástěře. Za chvilku mi končí směna, tak si odpočinu. Vlastně bych tu ani nemusela být, vždyť si směnu udávám sama. Ale byl to můj sen mít vlastní kavárnu, tak tady asi budu i pracovat ne? Stejně je zajímavé, že jsem se ke kavárně dostala teprve nedávno, i když o ní sním už přes pět set let.
Vyslechla jsem objednávku dalšího zákazníka a i s lístkem se vydala ke kávovaru. Nepřítomně jsem si připravovala do hrníčku kávu. Zbožňovala jsem tu práci, ale přece jen už jsem dneska udělala tolik kávy, že nebudu nadšeně sledovat každou kapku pěny, že? Když už myslím nad tou pěnou, nalila jsem ji do hrníčku a vytvořila za pomocí malé tyčky srdíčko. Hrnek jsem položila na tác, vzápětí ho mladá holčina odnášela ke stolu zákaznice. Znovu jsem se opřela o pult a sledovala lidi v kavárně. Bavilo mne je pozorovat a odhadovat, co kdo z nich je. U většiny to šlo poznat opravdu jednoduše, u některých hůře. Ale přece jen, za tu dobu co tu jsem už jsem se naučila rozeznávat všechny. Vlastně jsem hrozně ráda studovala lidi. Občas jsem jim nahlédla do myšlenek, jen abych viděla, na co myslí. Obvykle to končilo tak, že jsem jim v hlavě něco pronesla, a pak se krčila za pultem, aby mne neprozradil smích.

Procházela se ulicemi města a míjela budovy. Sledovala lidi kolem sebe. Od té hrůzné noci se v ní něco zlomilo, jakoby už nebyla sama sebou a přitom byla ještě víc než předtím. Zvláštní. Dojde až k malé kavárně, snad nikdy si jí nevšimla. Podívala se na název a jen se ušklíbla. Nebeská..Tak snad tam budou mít i nebeskou kávu, řekla si tak nějak sama pro sebe a vešla dovnitř.
Skoro ji někdo sestřelil hned mezi dveřmi. Jen se na něj nenávistně podívala a šla k pultu aby si objednala. V kavárně bylo narváno, všechny stoly byly obsazené, takže si očividně dá kávu na stojáka. Stoupla si do fronty a čekala kdy na ni přijde řada. Když se to konečně pohnula nadšeně vydechla. Při tom čekání si přečetla nabídku tak třikrát.
Když byla na řadě stoupla si před blondýnku v zástěře a nadiktovala svou objednávku. "Poprosím dvojité americano, s cukrem, mlékem a čokoládovou posypkou navíc. Děkuji." její hlas zní lehce nadřazeně, lehce neutrálně a hlavně s maximálním nezájmem o okolí.

Další zákaznice. A tu si vezmu já. Došla jsem k pokladně a usmála se na zrzku. Co vám mohu nabídnout? Zeptala jsem se s širokým úsměvem a do bločku si napsala objednávku. Takže, to bude tři dolary padesát a kávu vám hned donesu. Tamhle vzadu je poslední volný stolek. Prstíkem jsem mávla do rohu kavárny, kde jsou poslední volná dvě křesílka a jeden stolek. K pokladně jsem postrčila mladého kluka, který se zaučuje, a nechala ho vyřídit platbu.
Položila jsem si papírek na pult a začala připravovat kávu. Tu zrzku jsem tu ještě neviděla. A myslím si, že někdo s ohnivými vlasy by mi opravdu neuniknul. Nechala jsem dělat kávu, přitom pokračovala v pár dalších objednávkách. Přitočila jsem se zpět ke kávě a zamíchala do ní cukr. Nalila jsem tam mléko, posypala čokoládou a na vrchu vytvořila srdíčko. No prostě klasika. Ke kávě jsem položila malou čokoládovou sušenku, jak jsme tu měli zvykem, a s malým tácem pospíchala k zrzce. Tady je vaše káva. Usmála jsem se a položila před ni tác. Nechť vám chutná. Popřála jsem a vrátila se zpět k pultíku. Z té holky vyzařovala zvláštní atmosféra... musím se k ní nějak dostat.

Nadiktovala svou objednávku a čekala na ni. Nad cenou jen protočila panenky, jestli je to takhle drahé, snad to bude stát i za to. Podala klukovi peníze a čekala na vrácení. Když jí podal peníze jen se zamračila. "Dlužíš mi ještě 50 centů." zavrčela na něj. "Co to tady máte za personál..." jen zatřepala hlavou, převzala z jeho roztřepaných rukou zbylé peníze a šla si ke stolečku posadit a čekat na svou kávu. Chvilku to trvalo, klepala už netrpělivě dlouhými červenými nehty o stůl, když se madam blonďatá konečně usmyslila a donesla jí její objednávku.
Podívala se na srdíčko vytvořené nahoře a jen nechápavě pozvedla obočí. Tohle nikdy nechápala k čemu to je? Stejně se to zničí hned jak se napije. Ale za sušenku byla docela ráda. Podívala se na donášející a nepatrně se na ni usmála, skoro to ale nešlo vidět, jen ji na chvilku cukly koutky nahoru. "Taky doufám a měli byste si dávat pozor na to koho zaměstnáváte. Jestli takhle ošidil i další zákazníky...ale takhle to asi funguje, jak jinak si vydělat." stočila oči ke stolu s kávou a napila se. Opravdu si přála aby ta káva byla dobrá. Když nemá přes den jednu dobrou kávu, je ještě protivnější.

Přemýšlela jsem nad tím, co jsem řekla? Proč by to někdo dělal? Rozhlédla jsem se po svém personálu a pohled mi padnul na toho klučinu. Co to mělo být s těmi penězi? Přísně jsem na něj hleděla. Mnohokrát se mi omluvil. Nahlédla jsem mu do hlavy. Nelhal. Můj výraz zjemnil. Dej si na to prosím pozor, nechceme tady žádné nespokojené zákazníky, ne? Jde nám o to, aby tu byli lidé spokojení. Přikyvoval. Víš co? Z chladícího pultu jsem vyndala kus malinového dortu a položila jej na talířek. Dones to slečně, omluv se jí a řekni, že je to omluva podniku. Ten pohled nezapomenu. To se jí opravdu tak bál? Povzdychla jsem si a popadla tácek.
Znovu jsem se vrátila ke stolu té zrzky a znovu se na ni zářivě usmála. No, tady je omluva podniku. Pronesla jsem rychle a položila před ní dort. Snad jsem se trefila do v kusu. Mimochodem, ten chlapec to neudělal naschvál, ale naprosto vás chápu. Dodala jsem rychle a ruce si spojila za zády. Nějak s ní musím navázat konverzaci. Ale nevím moc jak. Rychle jsem se usmála a odešla. Hmm, teď to vymyslet. Opřela jsem se o pult a přemýšlela. Elfku už jsem dlouho nepotkala...

Seděla u stolu a pomalu upíjela kávu. Byla dostačující. Mléko by ale mohlo být sametovější a hoblinky více sladké, ale zvládne to, mohlo to být mnohem horší. Sledovala komedii za pultem. Když uviděla klukův výraz musela se pousmát. V jeho obličeji byl takový strach, docela jí to lichotilo.
Poté se ale otočila zpět ke svému hrnečku a zamíchala nápoj uvnitř.
Najednou se nad ní znovu objevila blonďatá hlava. Jako vážně? Takhle to v tomhle podniku funguje? Nejdřív člověka málem okradou a potom ho nenechají ani v klidu si vypít svou kávu? Zvedne oči a podívá se na talířek a na ni. Když položila talířek před ní, podívala se na kus malinového dortu před sebou. "Na maliny jsem alergická." řekne bezvýrazně a odsune talíř od sebe, na druhou stranu stolečku. "Neudělal naschvál. Třeba si chtěl přivydělat. Když tohle udělá každému zákazníkovi, má docela vyděláno." řekne vážně a otočí hlavu zpět ke kávě. Docela ji znervozňuje pohled servírky, ale nic si z toho nedělá, na určité pohledy je už zvyklá.

No, tak to je naprosto skvělé setkání. Lépe bych se s ní domluvit nemohla. Zvednula hlavu. Tak to se omlouvám. Pronesla jsem tiše a popadla talířek. Její další poznámku jsem radši přešla, protože jsem moc nevěděla, jak zareagovat. Možné by bylo slušné se zeptat, co chce přinést místo toho? Ale ten její vážný výraz mě prostě neskutečně znervózňoval. Položila jsem talíř na pult a otevřela dveře do zadní místnosti. Prošla jsem kolem pár židliček a usadila se na jednu z nich. Maddie, jak se normálně seznamuješ s lidmi? Ano, nějak šikovně to naplánuješ. Proč mi teď přišlo, že je nemožné se s tou zrzkou bavit? Nechtěla jsem být moc vlezlá, ale zároveň mě opravdu zajímala.
Má směna končila, a tak jsem si sundala zástěru a skočila se na záchod převléknout do civilu. Neboli do modrých džínů a bílého trička. Nazula jsem si bílé tenisky a navlékla džínovou bundu. Popadla jsem černý batoh a zamířila ven. Prošla jsem kolem baru, rozloučila se s ostatními a mířila ven. Těsně u dveří jsem se zastavila. Ohlédla jsem se na tu zrzku. Přišlo mi, že chce svůj klid, ale já se s ní chtěla bavit. Vtom mi zazvonil mobil. Přijala jsem hovor a usadila sena  nejbližší volné místo, které se uvolnilo. Aspoň mám nějaký důvod zůstat v kavárně, mezitím to promyslím.

"Ještě aby ne." řekne suše a znovu se začne věnovat své kávě. Když konečně otravná servírka odejde oddychne si, má čas a klid na to si užít svou kávovou čtvrthodinku. Seděla na křesle a popíjela. Pila pomalu, nikdy do sebe kávu nehodila najednou.
Když spatřila jak blondýna odchází ulevilo se jí. Její pohledy byly zvláštní a moc se jí nezdály, tak byla ráda, že ji tady už neuvidí. Ale ona se posadila a telefonovala. Jen protočila oči a chtěla se zvednout, odejít si odskočit. Ale když se zvedala zrovna kolem prošel ten mladík. Vytřepaný jak startka se jí pokusil vzít ještě poloplný hrnek, když se na něj s výrazem smrtící šelmy otočila, lekl se a vylil celou várku jí přímo na oblečení. "Co jsi to právě udělal?" zaburácela a začala si rychle otírat šaty. "Dokážeš si vůbec představit kolik to stálo? Na to by nestačily ani všechny tvé roční chabé platy!" vrčela na něj jak rozzuřené zvíře.

Telefonování mi vždy zabralo dlouhou chvíli. Já sama jsem moc nemluvila, ale kamarádila jsem se s lidmi, kteří mi byli schopni vyprávět deset minut o tom, jak nemají ponožku do páru. Zrovna jsem naslouchala nějakou historku a podvodu, když se ozval křik. Otočila jsem se na barové židličce a spatřila - do pekla, to snad není možné. Zavolám za chvíli. Típla jsem telefon a seskočila ze židličky. Zamířila jsem k těm dvěma.
Už z dálky jsem viděla, co je problém. Zrzka měla šaty polité kávou a Tim se před ní krčil jak lovené zvíře. Nemohu se ho zastávat, musí si to vyřešit sám. Jenže on vypadal, že se zhroutí. Tenhle kluk mě dost vyčerpával, a to tu byl asi třetí den. Sklonil se k ní a začal jí drhnout šaty kapesníčkem, což jsem čekala katastrofou. Time, myslím, že to nepomůže. Zavrtěla jsem hlavou. Vyskočil na nohy a nervózně těkal pohledem ze mně na tu holku. Prohlédla jsem si její oblečení. To nevypadalo na snadno odstranitelnou skvrnu.
Pečlivě jsem si prohlédla poškozené oblečení a přemístila se pryč, konkrétně do obchoďáku. Netrvalo dlouho, oblečení jsem viděla. Byl to jeden z těch lepších obchodů, ale peníze byly to poslední, co bych řešila. Vrátila jsem se zpět a zrzce položila na stůl oblečení s cenovkou. Otočila jsem se na Tima. Měl bys jít domů. Hned. Zítra zas přijď, ale dneska už potřebuješ pauzu Asi chtěl protestovat, ale radši se klidil. Asi se zrzkou moc být nechtěl, a v jeho případě se tomu ani nedivím. Mohu vám ještě nějak vynahradit škodu? Nadzvedla jsem obočí a unaveně si promnula oči. Z ničeho nic na mě dopadla únava. Stále jsem se s ní chtěla bavit, ale teď už jsem opravdu nevěděla, co.

Opravdu byla vytočená, ty šaty byly strašně drahé a byly především jedny z jejich nejbolíběnějších. A on je polil kávou? Americanem? Jednoduše je zničil. Ve vteřině! Měla chuť ho uškrtit. Ale v tom se do toho vložila znovu servírka. Je tohle vůbec možné? Unaveně si oddychla.
Když se jí to snažil pucovat kapesníčkem, ještě po něm zůstávaly na látce cucky. "Běž odemě okamžitě pryč." zvedla na něj hlas a vytrhla mu kapesník z ruky a hodila na stůl. Už se měla k odchodu a rozhodně neměla v plánu se do tohohle podniku vrátit, už se, nikdy nestrčí ani jeden její zrzavý vlas. Otáčí se pomalu k odchodu, ale před ní se objeví přesně ty samé šaty, které má na sobě a ještě k tomu s cedulkou. Zvedla oči aby zjistila kdo jí tak štědrým dare obdaroval a když uviděla servírku jen pozvedla obočí.
"Toho kluka bych na místě vyhodila. Rovnou zakopala. Ale vážím si lidí, kteří mi dávají oblečení...I když jako omluvu." řekne docela příjemným hlasem, ale stále s náznakem naštvanosti. "Nevím kdo to tady vlastní, ale určitě sem už nikdy nepůjdu. Takoví pracovníci odhánějí zákazníky. Pamatujte si na to." Na chvíli si odskočila na záchod, kde se rychle převlékla a vrátila se. "Myslím, že je mi dluženo ještě jedno kafe." řekne již klidněji, konečně je čistá a znovu se posadí na své místo. Ty špinavé šaty nechala ležet na umyvadle, rozhodně se s nimi nebude vláčet.

No skvělé, právě jsem si ji podplatila novými šaty. Nevím, jestli úplně takhle chci začínat konverzaci... ale když jsem viděla její výraz, který mne už konečně nevraždil - asi to stálo za to. Tima sice nesnáší, ale proč by ho také měla mít ráda. Když tedy - jak říká - už se sem nikdy nevrátí. Což mě celkem mrzelo, protože to znamenalo, že když se s ní neseznámím teď, tak už nikdy. A samozřejmě, jelikož já jsem ten, kdo to tu vede, její poznámka mě zamrzela.
Zvedla se a odešla, pravděpodobně si převléct ty šaty. Místa se tu pomalu uvolňovala a lidi pozvolna odcházeli. Už se blížila klasická zavírací doba.  Povzdychla jsem si a opřela o nejbližší židli. Ach jo, poničená čest nejen mě, ale i podniku. I přes to, co mi říkala, jsem nehodlala Tima propustit. Každý si zaslouží dostat druhou šanci. Aspoň to je můj názor.
Jistěže. Odpověděla jsem tiše a zamířila k pultu. Nadiktovala jsem jim objednávku a vyčkávala, než bude kafé hotové. Nejenže mi tahle holka přišla nesmírně zajímavá, ale ke všemu jsem si byla jistá, že už jsem ji někde viděla. Zrzka, co si stojí za vlastním názorem.... můj ty smutku, já vím! Opatrně jsem položila kávu na tácek a šla ji odnést té slečně. A snad už to bude v pořádku. Prohlédla jsem si její tvář a v hlavě mě vyskočila podivná myšlenka. Nepíšete vy náhodou knihy? Zeptala jsem se zvědave, i když jsem ji zas vyrušil.

Posadila se na židli a netrpělivě očekávala další kafe a doufala, spíše pevně věřila, že tohle se jí na šaty už nevyleje. Nejspíš by se už neudržela a udělala by tady takovou scénu...inu při nejlepším scénu.
Když jí konečně donesla kafe, napila se. Bylo o něco lepší než to předešlé, ale i tak, neměla v plánu tady už nic chválit. Když si jí začala znovu zvláštně prohlížet zkoprněla a zadívala se na ni. "Náhodou ano? Jste snad některou z nich četla?" podotkne zvědavě. Popravdě, tahle holka nevypadala, že by četla. Nevypadala moc sečtěle, spíše tak nějak nijak. Nevěděla kam ji zařadit a to ji občas docela vadilo. Moc do lidí neviděla, držela si od nich raději odstup. Ale tahle ji překvapila, ukázala na volné místo naproti ní, aby se posadila.
Napila se kávy a podívala se na ni. "Máte docela pevné nervy." podotkne. Je to pravda, ne každý by s ní měl trpělivost. A ona? Ještě jí donesla nové šaty. Zajímavé. "Ty zničené šaty jsem nechala na toaletě, kdyžtak je někomu věnujte. Tak nějak je mi už jedno co se s nimi stane, skvrna na nich zůstane. znovu si ji prohlédne, něco jí na ni stále nesedí.

Už když se lehce zasekla a zvláštně na mě pohlédla, bylo mi jasné, jaká bude odpověď. Byla jsem ráda, že jsem se trefila, jinak by z toho mohl vzniknout celkem zajímavý trapas. Zářivě jsem se usmála a sedla si naproti ní. Ano, před pár týdny. Odpověděla jsem nadšeně a malinko sklopila pohled.

Vzápětí jsem ho znovu zvedla. O elfech. Vskutku nádherná literatura. Podotknula jsem s úsměvem, aniž bych jí tím chtěla například vynahrazovat ty šaty. Tu knížku jsem našla v knihkupectví a hned mě uchvátila, na první pohled. Zbožňovala jsem čtení o všemožných rasách a zrovna teď jsem byla uchvácena elfy.
Musela jsem se tiše zasmát. Ano, to mám. Ono po dlouhé době na tomhle světě nic jiného, než naučit se trpělivosti, nezbývá. Pokrčila jsem rameny a mile se usmála. Pohledem jsem zamířila k chodbičce, ve které byly záchody. Musím někomu říct, aby je uklidil. Mimochodem, omlouvám se, že jsem na vás tak koukala, ale věděla jsem, že vás odněkud znám. Před pár dny jsem o Vás četla článek. Eruvië Erunis, že? Jsem hrozně ráda, že Vás mohu vidět naživo. Byla jsem upřímná. Sice to nebyl můj záměr, ale psala opravdu hezky, a možná právě to bude to, co by ji mohlo donutit se se mnou bavit. Když to nevyjde teď, už toho radši nechám. Ale jestli se s ní aspoň budu moct pobavit o knihách, byla bych ráda.

Kdyz se dozvedela ze tahle blondyna ji zna jako spisovatelku, docela ji to prekvapilo. Jeji knihy, no popravde moc lidi historii necte, takze ani prodej nebyl nejak velky. Takze to ze se vubec dostala do rukou nekoho, koho potkala je zazrak.
Jasne ze to bude o elfech, o cem jinem by taky elfka mohla psat. Jen lehce protoci oci, ale znovu se na ni podiva a pokusi se usmat. "Bylo to zdlouhave, nabrat vsechny informace. Jeste k tomu kdyz jsem nejspis jediny elf ve meste. Jeste jsem jineho nepotkala." Rekne uprimne, ani nevi proc ji to rika, stejne je to jedno. Ted je ji to uz jedno. Pred nedavnem ji to jeste trapilo.
"Jeste k tomu v kavarne a obklopena tolika neschopnymi lidmi. Chapu." Rekne na tema trpelivosti a upije si ze sve nove kavy.
"Nemusite se omlouvat, myslim ze omluv bylo na dnesni den az prilis." Rekne s lehkym naznakem usmevu a zadiva se na ni. Tak hodneho a vstricneho cloveka dlouho nepotkala. Jakoby byla naprosty opak ji. Bylo ji z toho sice docela nevolno, ale jestli tahle divka cetla jeji knihu, ma u ni jedno plus a to ona nezapomina.
"A co se vam libilo nejvice? Ktera pasaz? Nebo predevsim, kterou knihu jste cetla?" Zajimalo ji to, nikdy se tak vice o svych knihach nebavila, takze to byla novinka.

Pozorně jsem ji poslouchala. Uměla jsem si to představit. A pravdu měla v tom, že ani já jsem jiného elfa či elfku nepotkala. Teda, u lidí jich bylo hodně, ale tedy v městě se museli někde schovávat, a nebo jsem na ně opravdu ještě nenarazila nějakou náhodou. Hned po tom, co jsem tu skončila jsem se s jedním elfem bavila, ale přestal mi odpovídat na jakoukoli korespondenci a už jsem ho nikdy neviděla. Pokrčila jsem posmutněle rameny. Věřím, že to dalo opravdu obrovskou práci, ale výsledek stojí za to. Dodala jsem s úsměvem a poupravila si pramen vlasů, který jí spadnul do čela.
To by mohl být druhý faktor. Ale já už trpělivá byla, takže vypořádat se s nezkušeným chlapcem, který se chce stát baristou pro mne nebyla taková výzva. Měla jsem pevné nervy, bylo jen pár věcí, co mě dokázaly naštvat. Ale takhle, už jsem dlouho naštvaná nebyla. Slečna Eruvië byla zvláštní. Chovala se chladně a odtažitě, jako mnoho lidí. Ale v očích jsem jí viděla, že je úplně jiná. A nebo ještě nedávno byla. Ale něco ji donutilo nasadit si masku ledové královny. Potěšilo mne, že ji přes tvář přeletělo něco jako lehký náznak úsměvu.
Zamyslela jsem se. Četla jsem jich více, ale opravdu se mi líbili Válečníci v lesích. Už od pradávna se zajímám o všechny rasy, ale o elfech toho bohužel nikdy moc nebylo. A Vaše knížka to naprosto vynahradila. Odpověděla jsem s úsměvem a přemýšlela nad pasáží. Líbilo se mi, jak jste popsala ten boj proti vlkodlakům. Celkově se mi líbily takové pasáže, dokázala jsem si dobře představit styl, jakým Elfové bojují. Vysvětlovala jsem a opřela se. Měla jsem pocit, že si ještě chvilku povídat budeme. Zároveň ale bylo fascinující, představit si život úplně odlišný od většiny z nás. Jako bych já měla normální život, že?

Poslouchá ji, občas jí nějaké její slovo uteče, ale to se jednoduše stává. "No a tady dole jsem očividně jediný elf já. Zvykla jsem si." řekne tak nějak úsečně a bez větších emocí. "Práci to dalo, ale jestli to k něčemu je...to už je na těch ostatních. Ti to čtou." jen se na ni lehce otočí a mírně se usměje, potom se ale začne znovu věnovat svému pití.
Zaposlouchá se do jejího vysvětlování, kterou knihu četla. Válečníky měla z jejich knih asi nejraději. Tak nějak se odkopávala od své minulosti, bylo to jednodušší, než si hledat informace jinde. "Ten boj s vlkodlaky, jsem bohužel zažila. Nebylo to nic příjemného, mnoho elfů z mého města umřelo. Ale zase jsme to vyhráli. Musí se někdo obětovat pro lepší dobro." jen kývne rameny, jakoby jí to vůbec nevadilo, jakoby tohle téma pro ni bylo podobné například vysvětlování jak se krájí chleba. Stručné a jasné, bez emocionálních výkyvů.
"No my jsme byli vždy odlišní. Elf je narozen k tomu aby žil ve společenství...no a jak jsem dopadla." řekne jen tak do vzduchu. Nejspíš se o tom nechce ani bavit. Ale ráda by potkala někoho stejné rasy o tom žádná, ale nejspíš to už není její hlavní prioritou.

Znala jsem lidi, jako byla ona. Ano, znám ji teprve pár minut, ale už mohu usoudit, jaká je. Určitě ne takovéhle. Lidé bez srdce se nechovají jako ona. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se jedná o jinou osobnost. O člověka, a nebo spíše bytost, která utrpěla zranění, ať už fyzické či psychické, a svou chladnou maskou se snaží zakrýt bolest. Chce být silná. To by bylo pochopitelné. Bylo možné, že se mýlím, ale už jsem tu dost dlouho, abych dokázala lidi odhadnout. Opětovala jsem jí úsměvem, nevěděla jsem, co by bylo vhodné odpovědět. Jen jsem věděla, že začnu hledat elfy.
Malinko jsem semknula obočí a pokývla hlavou. Měla opravdu zvláštní myšlenky. To mne mrzí, věřím, že to bylo hrozné. Jak ale říkáte, přispělo to k dobru. A knížka zní opravdu důvěryhodně, i když to už je jen detail. Odpověděla jsem tiše s mírným úsměvem. Dlouho jsem taky nosila chladnou masku, ale nedokázala jsem tak žít. Bylo potřeba posunout se a jít dál. A hlavně, já nedokázala zachovat ten ledový klid, pousmát se, jen když to bylo opravdu nutno. Usmívala jsem se co nejvíc se dalo, protože to byl můj lék na bolest. Na druhou stranu, občas jsem si stále svou chladnou stranu zachovávala. A občas mi naprosto přeskočila. A občas jsem se snažila s někým flirtovat, aniž bych plánovala s ním cokoli mít. Měla jsem v sobě tolik osobností, až jsem si občas připadala, že jsem nenormální. Což vlastně asi jsem
Zvedla jsem ruku a lehce se dotkla její dlaně. Jsem si jistá, že tu někdo je. Zkusím najít jiného elfa. Najednou mi došlo, co jsem to provedla, a rychle ruku stáhla. Omlouvám se, ujelo mi to. Rychle jsem dodala a na pár vteřin sklopila pohled. Myslím, že se se mnou o tom pořádně bavit nechtěla. Měla jsem pocit, že se se mnou klidně bavit bude, ale že musím být velmi opatrná ohledně vybírání témat. Možná bych se měla představit, když znám Vaše jméno. Maddison Lee. Viditelně jsme znejistěla, když mi automaticky vystřelila ruka. Co když se se mnou vůbec bavit nechce? To bych ale nebyla já. Stejně se pravděpodobně už nikdy neuvidíme. Ruku jsem s příjemným úsměvem natáhla a doufala, že ji nebudu muset zase svěsit, ale že ji přijme.

Přichází do kavárny. Posledně co tu byl, bylo to zcela jiné, teď je to nově zrekonstruované, i když on taky tady nebyl ani nepamatuje. Poslední dva měsíce rozjíždí svůj podnik, otevírá se restauraci. Teď ale prováději nějaké úpravy, něco s elektrikou a tak, tak nechce tam být na obtíž. Rozhodne se všem co tam dneska jsou donést kávu a taky na to má připravený list. Když dojde k pultu a obsluha se jej zeptá, hned to začne lovit z kapsy. "Vteřinku." Požádá s jedním zvednutým prstem a pak konečně najde lístek v zadní kapse. A nedával jsem jej do přední? Ach to je jedno.
Papír rozloží na pultu a pomalu začne diktovat obsluze své objednávky. Když skončí, hledí na něj jako na blbce. "Nekupuju to pro sebe." řekne hned na vysvětlenou a pokrčí rameny.

Nebeská kavárna. Hezký název pro kavárnu. Jdu jsem poprvé, tak snad na mě udělá dobrý dojem. Už jsem měla po škole a tak jsem se rozhodla si dojít pro latté. Možná budou mít i muffiny. Vešla jsem dovnitř a s lehkým úsměvem na tváři vyrazila k pultu. Podívala jsem se na menu a pak na obsluhu. Čekala až na ní přijde řada a přitom si všimla chlapíka vedle sebe. Prohlédla si ho a jemně se pousmála. Když se k ní otočila obsluha objednala si oříškové latté a borůvkový muffin. Svůj pohled vrátila k němu.

Když konečně se obsluha otočí k tomu, že mu začne dělat jeho objednané kávy, vytáhne si pěneženku s tím, že si už dopředu nachystá peníze. Bohužel má jenom velké papírovky, tak si není jistý, zda mu to vezme. Odloží si peněženku před sebe a poté se podívá za sebe. Naštěstí tu není moc lidí, tak nikoho nezdržuje. Kromě teda slečny vedle, ale o tu se postará jiný zaměstnanec. Pořádne si ji prohlédne, ještě ji tu neviděl a nejenom vlastně tady spíše nikde ji tady neviděl. A to jako policajt poznal dost lidí. Všimne si, že se na něj dívka taky podívá, zajímá ho její reakce, když se teď jejich pohledy střetly, on neuhýbá. Pak jej ale osloví obsluha, že má moc velkou bankovku, na zaplacení by musel koupit ještě něco, aby mu vůbec mohla vrátit. Protáhne obličej a podívá se co tu mají na výběr, ale nic z toho on chce. Pak se opět zadívá na tu dívku. "Zaplatím to tady za slečnu, pokud vám to teda nebude vadit." osloví přímo Stef a natočí se k ní. Co tady člověk musí udělat, aby koupil dvacet kelímků kávy. A že se ty kelímky už před něj staví.

Když se jejich pohledy střetly taktéž neuhýbala. Potom si vytáhla peněženku a chtěla zastavit, ale uslyšela jeho slova a tak se jen usmála. Nebude. Pověděla s úsměvem a peněženku schovala. Děkovně se na něj podívala a když dostala to, co si objednala, upila z latté a pozorovala kolik kelímků si objednal. Tak všechno vypijete sám? Zeptala se s úsměvem a sledovala jak kelímky přibývají.

Požádá si o to největší plato, které tu mají, ať to může nést a nespálit si přitom dlaně a přitom to odnést na jednou. Čeká než mu obsluha vrátí peníze, které pak schová zase zpět do peněženky a tu dá do kapsy. Pak si kafé začne dávat na to plato. Vlastně bude mít dvě plata, ale on to nějak zvládne. Zaplatí samozřejmě i za slečnu, na kterou se při jejích slovech mile usměje.
Pak jen čeká než dostane všechny kelímky. Snad to nijak nepopletou. Pak na něj dívka promluví, tak se k ní otočí. "Samozřejmě, obyčejně vypiju dvacet kelímků kafé za den, ale bohužel dneska to je pro lidi, co pracují celý den na mé nové restauraci." vysvětlí ji a pak dá další dva kelímky, teď už na druhé plato. Ještě, že tu jsem autem. "Jak se jmenujete slečno?" Zeptá se Stef, anížby se na ni podíval.

Jak velkorysé. Usmála se na něj. Nechcete s tím pomoct? Zeptá se ho mile, když vidí kolik toho má. Jmenuji se Stefanie. Jak vy? Zeptá se s úsměvem a pozoruje ho. Muffin si dá do tašky a vezme to plné plato, aby se s tím nemusel táhnout sám.

Když mu nabídne pomoct, neodpovídá, protože se snaží zjistit, zda to plato vůbec vydrží. Nakonec po potěžkání plného plata zjistí, že jo a tak jej zase odloží a plní to druhé. Poslední dvě kávy zbývají.
"Jmenuju se Josh." odpoví nakonec Stef, ale to už mu ona bere plato, které má plné a v tu chvíli si uvědomí, že jí vlastně ani prve neodpověděl. "Jo, moc děkuji." řekne, když to vezme a poté přidá i další dvě kávy. Nakonec s tím vším míří ven ke svému autu, samozřejmě první otevře Stef dveře. Na dálku otevře auto. "Nechcete někam hodit?" nabídne jí hned.