Andělské nákupní centrum

ůAno byl a žil a měl jsem to tam rád , ale na to bude čas jindy " když řekne že se sejdem tam usměje se " dobře tak běž a uvidíme se tam " zasmál se na ní a pak se zvedl zaplatil a odcházel pryč.

Dneska měla po dlouhé době opravdu dobrou náladu. Rozhodla se, že si zajde do obchodu a nakoupí si nějaké nové věci. Něco do domácnosti a rozhodně něco na sebe. Oblékla si tmavší přiléhavé rifle, světlý nátělník a nahoru béžové až bílé sáčko. Vlasy si nedbale upravila tak, že jí vlny splývaly až na ramena. Decentně se namalovala. Než odešla ještě se na sebe podívala do zrcadla, vypadala docela dobře. Dokonce se na sebe usmála a zamířila si to k autu.
Po několika minutách dojela do nákupního střediska, zaparkovala v podzemní garáži a po eskalátorech vyjela nahoru. Nejdřív si zašla do malého stánku na kávu, kterou si vzala s sebou. Sledovala lidi proudící kolem ní. Dnes byly akce a slevy, takže lidí tu bylo docela dost. Zatím se dívala pouze do výloh, jeslti ji něco nezaujme. S kávou dovnitř samozřejmě nemohla. Postavila se k jednomu zábradlí v nejvyšší patře střediska, popíjela kávu a sledovala lidi procházející pod ní.

Dozvěděl se to nedávno, tak chodil po městě, ani nevěděl kam šel. Nakonec skončil s její oblíbenou hračkou na lavičce v obchodním centru, kde proseděl celé hodiny. Ani nevěděl, co by měl dělat dál. Byl na ni zlý, nechápal ji a jenom křičel. Přemýšlel, jaké by to bylo, až Sarah dospěje a teď nedospěje. Zrovna ale byl na jejím pohřbu, kde se sešlo jen pár lidí, většina byly její kamarádi ze školy a jejich rodiče.
V ruce držel její hračku z dětství. Na sobě měl oblek a vůbec nevnímal své okolí. Seděl někde na úplném vrcholu obchodního centra, aby jej nevidělo moc lidí a měl i docela soukromí.

Popíjela kávu a uviděla kolem sebe projít docela známou osobu s modrýma očima, na které snad nikdy nezapomene. Napije se z kelímku kávy a zahledí se kam asi šel. Uviděla ho docela brzy, seděl na jedné z laviček zapadlé uplně v rohu, v odpočinkové zóně. Vypadal docela zničeně, přemýšlela zda by za ním měla jít. Na té akci se viděli naposledy a on tak nějak nejevil zájem. Ale ona z něj cítila neskutečný smutek a člověk, který trpí by rozhodně neměl být sám.
Pomalým kroke se odvážila k němu dojít. Postavila se kousek od něj, zadívala se mu do očí a mírně se usmála. "Můžu si přisednout?" zeptá se opatrně. Celého si ho prohlédne. Černý oblek se jí vůbec nelíbil. Ne že by mu neslušel, ale tak nějak netušila proč zrovna tohle má na sobě člověk, kterého viděla, sice jen dvakrát v životě, který nosil ležérní oblečení.

Jeho bolest v srdci se nyní ani nedokázala vyčíslit. Nebál se plakat, tak nebylo ani překvapení, že mu uteklo pár slz a to tehdy před tím, než se objevila Annie. Podíval se na ni, ale byl to prázdný pohled, nevěděl, co říct, tak jenom zvedl ruku a pokynul, aby si vedle něj sedla. Dlouho nic neříkal. Nakonec odložil hračku vedle sebe a z kapsy vytáhl do malého formátu složený papír, na kterém bylo parté, co si ponechal. Nechtěl jí to vysvětlovat, tak jí to ukázal.

Chvilku čeká a přemýšlí zda by neměla raději odejít a nechat ho tady. Ale to už pokyne k tomu aby si přisedla, tak si teda vedle něho sedne. Bez řečí si upije kávy a chce mu něco říct. Ale v tu chvíli se jí v ruce objeví poskládaný papír.
Nechápavě na něj pohlédne, položí kelímek s kávou vedle sebe na volné místo a papír rozloží. Nevěděla co čekat. Neměla sebemenší tušení co by to mohlo být, ale parte by si ani v těch nejhorších myšlenkách nepředstavila.
Dívá se na papír, svírá jeho rožky v rukou a nemá žádné tušení co říct. Nadechne se k větě, ale slova jí nevyjdou z úst.
"Joshi..." pošeptá. Nemá ráda tyhle chvíle. Občas se stane, že musí oznámit v nemocnici umrtí člověka, ale tohle je jiné. Nikdy nikomu neříkala, že jim umřelo dítě. Tohle pro něj musí být nesnesitelné, ona sama by to nezvládla.
"Nemůžu říct, že to bude dobré, protože nebude...Nebudu tě tady chlácholit pozitivníma řečma, protože ty ti teď nepomůžou." řekne sklíčeně. Slova tady nemají váhu, ne teď, možná za nějakou dobu. Zadívá se na datum na papíře a dojde jí proč je oblečený takhle.
Chvíli přemýšlí zda to má udělat. Složí papír tak jak předtím byl, položí ho doprostřed, mezi ně. Pomalu zvedne svou dlaň a položí ji na tu jeho. On ji pomohl sebrat bolest, ona tohle bohužel nedokáže, ale může tady být pro něj, může pro něj být oporou.
Jeho život byla pouze jeho malá sestřička, teď ji ztratil, teď nemá nikoho. Je bláhové si myslet, že ona by mu mohla nějak pomoci, že by vůbec její pomoc chtěl. Ale pokusit se o to může. Drží ho za ruku, sice nemá tu sílu vzít mu bolest, ale cíti ji. Naprosto z něho sálá. "Kdyby jsi cokoliv potřeboval..." větu nechá nedokončenou, v očích se jí objeví slzy. Neměla ani čas malou poznat, viděla ji tak dvakrát, ale stejně jí to dostalo. Děti by umírat neměly.

Snažil se, ale moc své city právě nedokázal ovládat. Zase si o ní vzal papír a složil ho do kapsy. Pomalu si setřel slzy a podíval se na Annie. Pořád mlčel, netušil, co by jí v takové situaci měl říct. Měl vztek, chtěl řvát, brečet, snad všechno dohromady, ale nemohl si pomoct. Nemohl to dělat tady. Nemohl dýchat, tak si prudce sundal sako a kravatu a shodil je od tašky. Poté se předklonil a promnul si líce. "Já vážně nevím, co ti říct, pořád nemůžu uvěřit, že je pryč." Skoro mu nešlo rozumět, jelikož měl neuvěřitelně vyschlé v ústech.
Sevřel její dlaň ve svých a poté se rozbrečel. Normálně se rozbrečel, i když nechtěl, aby ho tak viděla. F8š si panáka?" zeptá se jí po pár minutách. To by mu teď asi nejvíce pomohl. Chce chlastat až do křečí, do té doby dokud všechno si nezapomene. "Mluvit teď asi moc nedokážu..." řekne po chvíli přemýýšlenáí a začne balit všechny věci do tašky, kterou měl s sebou. U té panenky se zastaví. "Tuhle panenku jsem jí dal já, za první výplatu co jsem si vydělal."

Dívala se na něj a mlčela. Nečekala že promluví, očekávala znovu pouze posunky, ale on promluvil. "Nemusíš mi říkat vůbec nic, na tohle slova neexistují." řekne vážně a rozhodně. A měla pravdu, na tohle slova nejsou, na tohle není nic. Dívala se na něj a povzdechla si. Tak moc mu chtěla pomoct. On si tohle nezasloužil, ne za to co dělal, ne za to co všechno pro ni obětoval.
Když se rozbrečel, zaskočilo jí to. Nikdy se před ní nikdo nerozbrečel a rozhodně ne muž. Musela to rozmrkat. Když ji držel zmáčkla ho ještě druhou rukou. "Klidně několik." řekne s mírným úsměvem. "Nemusíš mluvit, ani to po tobě nechci. Pojď půjdeme na ten drink. K tesáku?" zeptá se a sleduje ho. Poté ji zrak padne na panenku. Je to neskutečně smutné. "Měla velké štěstí, že měla vedle sebe tebe." řekne upřímně, je opravdu ztracená. Nechce říct nic špatně.

Zavrtěl hlavou. Sedí tady na veřejnosti a vůbec neví, co by mohl dělat. "Já ani nevím, jak tohle všechn zvládnut. Budu muset předělat její pokoj, jak se mám zbavit jejich věcí? K tomu všemu jak mě teď všichni budou litovat ale já žiju věčně a Sarah? Uplyne pár let a nikdo si ji už pamatovat nebude, to mě na tom štve nejvíce. Všichni zapomenou kromě mě..." zavrtí hlavou a vysmrká se. Kapesní poté vyhodí a zvedne se. Panenku pomalu schová do tašky a natáhne k ní ruku.
"Upřímně ani nemám chuť jít někam mezi lidi, největší chuť mám se doma zavřít a opít se tam do němoty." oznámí ji a prohlédne si její obličej. Je jí vděčný, netušil, že by za ním šla, natož tak, aby mu byla oporou. Neopomenul jí hned poděkovat a to s velkým obětím.

"Zvládneš to, věř mi...Jsi silný, tolik jsi toho v životě dokázal." podívá se na něj upřímně. Sleduje ho, tak ráda by ho teď objala, ale bojí se, že by uhnul nebo by jí nadal nebo cokoliv jiného negativního.
"Určitě nezapomenou. Nepoznala jsem jí a to mě mrzí, ale já osobně nezapomenu. A to ti můžu slíbit." řekne vážně a taky to tak myslí. Na tu malou poběhlici e nedá zapomenout. Na to jak ji viděla poprvé a slyšela jak Joshovi odmlouvá, jak v knihovně četla knížku, na kterou rozhodně neměla věk. Byla úžasná už na první pohled a to se nezapomíná.
"Tak půjdeme k tobě. Teda jestli stále chceš abych šla s tebou. Pochopím když ne, ale teď by jsi neměl být sám. A opravdu nerada bych tě opouštěla.." skoro tu větu ani nedopověděla a už byla v jeho náručí. Svíral ji pevně, cítila jeho slzy na svém rameni. Svýma rukama objala jeho tělo a stiskla. On teď nepotřebuje slyšet jaký je chudák, nepotřebuje slyšet jak je to všem líto. Potřebuje jen pořádného panáka a ona bude ráda jeho oporou.

Sevřel jí v obětí a přejel jí po zádech jednou rukou. Přál si ji mít v náručí, ale ne takto. To určitě ne.
Je si jistý, že svá slova myslí upřímně a o to víc si toho ještě vážil.
Pomalu jí puštěl a poté se pomalu rozešel směrem k východu, samozřejmě, ale první počkal, až se rozjede i ona. Sice měl plnou hlavu své sestra, ale byl rád, že ho tu oslovila zrovna ona. "Jseš tu autem?" zeptal se jí, protože on se na řízení necítil a navíc byl pěšky. "Samozřejmě, že chci, abys šla se mnou. Ale nechci, abys se nou chodila jenom protože ti je mě líto." řekne jí hned, nechce aby s ním zůstávala z lítosti. O to fakt nestojí.

Když ji pustil mile se na něj usmála. Teď kolem sebe potřebuje klidné lidi, kteří to myslí upřímně a ne zamračené tváře.
"Jsem tu autem, parkuju dole v garáži." řekne milým hlasem a upraví si vlasy. Vytáhne z kabelky klíče a zachrastí s nimi. Podívá se na něj a nesouhlasně zakorutí hlavou.
"Určitě s tebou nejdu z lítosti. Teď se to bude asi špatně vysvětlovat, ale jednoduše nechci aby jsi byl sám. Ne z lítosti, ale z toho lidského směru. A taky mám chuť na nějaký drink, abych pravdu řekla. A taky ti to trošku dlužím, přece jsi pomohl i ty mě. Nebýt tebe ještě teď kulhám." řekne upřímně. Sice si přišla nakoupit něco na sebe, ale nikdy by nenechala kamaráda ve štychu. Teda doufá, že je její kamarád. Viděli se přece jen dvakrát, ale co z toho. On teď někoho potřebuje a ona mu jednoduše pomůže. Prostě to už má v krvi.
Mezitím ho doběhne a pomalu jdou spolu na parkoviště. Když dojdou cvakne klíčkama a odemkne své autíčko. Vleze za volant, počká až nastoupí on a rozjede se. "Budeš mě navigovat viď?" usměje se na něj a vyjede z parkoviště.